Hlavní obsah

Očima padesátky: Vymažte vagínu a uvidíte ten mazec

Foto: ilustrace Lenka Samešová
16. 11. 2020

Točíme se na obrtlíku genderové korektnosti, a abychom náhodou někoho neurazili, zakazujeme si komentovat vše, co dělá muže mužem a ženu ženou. O tom všem, ale i o dalších radostech i starostech života (nejen) padesátky, vám tu budu psát každé pondělí ráno.

Článek

Dva kluci se přetahovali o post vůdce party a média jim to koučovala. Z volebních koláčů se mi dělaly boule za ušima, ale jeden důležitý fakt zůstal nepovšimnut. Právě před sto lety směly v Americe poprvé volit prezidenta ženy. Možná úspěch sufražetek média opominula záměrně. Zmínit se o tom, že pohlaví, notabene ženské, může mít na něco zásadní vliv, je krapet o ústa.

Že prý je nefér říkat o někom, že je holka, když je především člověk. Ženy nechtějí být ženami a já je chápu. Mě taky nebaví poslouchat, že jsem hysterická, když se snažím věcně argumentovat. Mě taky štvou sexuální narážky, trapné komentáře a nenechavé ruce. Kvůli tomu ale nezavrhnu svoje ženství. Za pokřivené vnímání ženské role totiž nemůže vagína, ale úplně jiný orgán. Zrušit ji proto není řešení. Přesto jsou čím dál víc slyšet hlasy pro uzákonění třetího pohlaví, které pohlavím v pravém smyslu není.

„Máte holčičku,“ smáli se na mě kdysi na porodním sále. Jak by to asi vypadalo v bezpohlavním světě? Sestřičko, je to holka nebo kluk? Člověk! Uf, to se mi ulevilo. Snad bude mít tatínek radost. Ten si s pohlavím hlavu neláme. Stejně by ho neututlal. Zvednuté prkýnko na toaletě a ponožky roztroušené po bytě nenechají nikoho na pochybách. Holčičku, vlastně človíčka, doma přivítá brácha, který se narodil ještě v době, kdy svět měl koule. Nabulíkovat klukovi, že sourozenec nemá pohlaví, bude snadné. Jedním pohledem zjistí, že mu něco chybí. Jak ale budeme bytosti říkat? Na bezpohlavní jména je kalendář chudý. Zato odkazů na interakci mezi mužem a ženou najdeme všude dost. Když je venku panáček, bude hezky. Když panenka, bude pršet. Co když se ale ve dveřích zjeví ono? Venku je genderově korektno, hlásí. A šedivo, dodávám já. Protože ať se nám to líbí, nebo ne, lidstvo odjakživa jede na spolupráci mezi ženským a mužským principem.

Chovat se žensky vyžaduje kus odvahy. A to dokonce i mezi ženami. Pro mnoho z nich je totiž nepřijatelné využívat ženské zbraně. Ale život mě naučil, že pokud mě má muž vnímat, musím se na něj usmát, ne hrozit pěstí. (Ostatně i ty sufražetky nakráčely k volbám v sukních s kanýry.) A i když mě štvou genderové stereotypy, ve svých letech už vím, že jsou nutné k přežití. Jakmile totiž z domečku přestanou vykukovat panáček s panenkou, bude hnusně už napořád.

Nestačilo? Přečtěte si i další fejetony Lucie Šilhové v její rubrice Očima padesátky. A teď žerty stranou — jaké to je, když se člověk narodí v jiném těle, než se cítí být?

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek