Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Kdo vyrůstal v 70. či 80. letech minulého století, má ještě v dobré paměti chvíle, kdy během srpna z televizního vysílání běžně zaznívala chvála na zemědělce, jak dobře sklidili, kdo všechno jim pomáhal a jak bohatá úroda ten rok bude. Občané měst nabídli pomocnou ruku vesnici, Ověnčené vozy s obilím na Václavském náměstí, Sklízí se i v noci… To je jen krátký výčet názvů reportáží, které běžně zaplavovaly během léta televizní obrazovky. A pokud byste si je chtěli připomenout, podívat se na hodně výmluvné ukázky z nich můžete v archivu České televize. Jako retrospektiva fungují velmi dobře a není vůbec na škodu si je připomenout.
Pomáhal, kdo mohl. Nebo musel
Žně bývaly velké téma i ve zpravodajství: filmové týdeníky a později televize pravidelně hlásily postup sklizně, výnosy a rekordy, včetně reportáží přímo z polí. Jejich důležitou součástí byla všudypřítomná optimistická, budovatelská nálada, která hlásala, s jakou chutí a nadšením se do sklizně všichni zapojují. Což platilo zejména po druhé světové válce, kdy jezdil na pole pomáhat, kdo mohl. Krátce po roce 1945 pomáhalo celé město vesnici – do polí chodili i úředníci a studenti; dobové záběry ukazují dožínkové průvody, nástupy na polích i slavnostní vyhlášení zahájení žní.
Během žní se také často řešily požáry – suchá strniště ve spojení s jiskrami od strojů i parních lokomotiv tvořily nebezpečnou kombinaci. Také proto obecní kroniky z 50. i 60. let zmiňují zřizování žňových a požárních hlídek během sklizně a výmlatů. Vyjížděly dokonce požární vlaky, které měly zabránit požárům od parních lokomotiv.
Konec nadšení, začátek kocovin
Pozdější kolektivizace a celospolečenské změny po roce 1948 dobrovolné nadšení dost zabrzdily. Brigádníky na pole (seč, sběr klasů, vyklízení stohů apod.) pak posílaly hlavně školy a podniky. V kronikách jsou zaznamenané i učitelské a žákovské žňové brigády. Běžné byly i vysokoškolské a středoškolské letní brigády (seno, žně, ale i chmel nebo brambory) – šlo jak o výpomoc zemědělství, tak o výchovu k socialistické práci. Mnohé pak přetrvaly až do konce 80. let. Mnozí na ně dodnes vzpomínají s nostalgií jako na první možnost se pořádně opít a zažít prvotřídní kocovinu.
Žně jako vrchol zemědělského roku
Sklizeň z polí začínala tradičně na svatou Markétu (13. července) a vrcholila na konci srpna, někde ještě začátkem září. Slavnostní zakončení žní, tzv. dožínky (ale i obžínky, dožatá či ožínky) provázelo hodování i veselí. Hlavním motivem bylo poděkování přírodě za úrodu a přání hojnosti i v nadcházejícím roce. Slavnost začínala obvykle průvodem vesnicí nebo z pole a zvláštní pozornost byla věnována věnci z posledních klasů. Ten se začínal plést zhruba týden před slavností a k jeho výrobě se používalo obilí různých druhů a luční květiny. Oblíbené bylo také tzv. dožínkové slunce – paprskovitý kruhový věnec jako symbol hojnosti a plodnosti. Lidé věřili, že si tak zajistí dobrou úrodu i v dalších letech. Uchovával se doma až do jarního setí, některé jeho zrno se dokonce přidávalo do osiva. Často se používal i během Vánoc — zrno z něj se přidávalo těsta při pečení chleba, sloužil jako dekorace na štědrovečerní stůl a pár zrnek dostávala i zvířata do krmení.