Článek
Touha po svobodě a volnosti spojená s romantikou Divokého západu vedla po první světové válce v Čechách k rozvoji trampingu. Zejména mladí lidé vyráželi na víkend i delší dobu do lesů, kde postupně zakládali trampské osady, z nichž mnohé přežily až do současnosti. Trampské hnutí se stalo fenoménem, na rozdíl od skautů se trampové odmítali nechat svazovat jakýmikoli pravidly. „Tramp, anglicky tulák, bezcílný cestovatel pěšky. V nejnovější době název pro výletníky pěstující pravidelný weekend a táboření v přírodě, na rozdíl od skautů velmi volného rázu,“ píše se v Masarykově slovníku naučném z roku 1933. A tahle nálada svobody a volnosti stála do velké míry za oblíbeností kempování i v 70. a 80.letech.
Kempování jako symbol pohody
Těžké plátěné stany, mnohdy zapůjčené od zaměstnavatelů, případně karavany či chatky patřily k velmi oblíbeným prázdninovým cílům. Jedlo se venku, často z ešusů, pivo se chladilo v rybníce a děti měly naprostou volnost… Vybavení kempu nebývalo zrovna prvotřídní, leckde tekla jen studená voda, ale stěžovat si moc nebylo komu. Buď jste na podmínky přistoupili, nebo museli jet jinam či zůstat doma. Většině lidí to ale nevadilo. „Každé prázdniny jsme tři týdny trávili v kempu kousek od Horní Plané. Na Lipně byly ideální podmínky pro windsurfing a ani nevadilo, že často pršelo. Spali jsme v malém stanu hned u vody, pekli si na ohni ulovené ryby a bylo nám tam krásně. Jen musel mít člověk pořádný spacák, protože v noci bývala dost zima,“ vzpomíná padesátiletá Vlasta s tím, že jí tam vždycky bylo lépe než někde v hotelu.
S uherákem do Jugošky
Trochu jiná liga bylo vyrazit se stanem do ciziny. Kdo měl štěstí, mohl celníkům zamávat pod nosem výjezdní doložkou a vydat se na dlouhou cestu na jih ke břehům Jaderského moře. Cesta přes Rakousko byla pro většinu našinců zapovězená, tak se nejčastěji mířilo před Maďarsko. „Jezdili jsme trabantem a pamatuju si hlavně na dlouhé fronty na slovensko-maďarských hranicích. Často jsme tam čekali i několik hodin, vybavuji si jen horko a děsnou nudu,“ vzpomíná Jarka, které tehdy při první cestě k moři bylo deset let. Náladu jí vždycky spravilo přenocování v maďarském kempu, kde bylo i hodně dobrot, dokonce langoše, které tam jedla poprvé. Její tatínek prý vždycky ještě sháněl šišku pravého uheráku, který u nás nebyl k dostání. A teprve až ji měl, mohlo se vyrazit směr Jugoslávie.
„Pamatuju si první kemp, kam jsme tenkrát v noci dorazili. V tom našem totiž nebylo místo, tak naši zamířili do nejbližšího volného. A až ráno, když jsem vylezla ze stanu, jsem s otevřenou pusou jen zírala… Všichni tam totiž byli nahatí! Nazí seděli u stanů, hráli volejbal a i v samoobsluze byla oblečená jen prodavačka,“ vzpomíná s úsměvem Jarka s tím, že dodnes jde o jeden z jejích nejsilnějších kempovacích zážitků.
