Článek
Kdo z generace dnešních sedmdesátníků nebyl na střední škole „na chmelu“, jako by snad ani nežil. Chmelové brigády totiž patřily k fenoménům 60. let minulého století. Nahnat mladé lidi na chmelnice bylo v té době normální. Režim tak při sezonních pracích kompenzoval nedostatek zemědělských pracovníků. A protože chyběly i stroje, které později převzaly část lidské práce, nastoupily ruce náctiletých pracantů.
O účasti se nediskutovalo
„Na chmelu jsem byla dvakrát, v roce 1967 a pak o rok později, asi týden po okupaci sovětskými vojsky,“ vzpomíná paní Svatava. Na otázku na „dobrovolnost“ brigád krčí rameny: „Jeli prostě všichni, tenkrát se nediskutovalo, zda musíme, nebo nemusíme.“
Jezdívalo se na konci srpna, zhruba na dva nebo tři týdny, a poprvé ještě před začátkem středoškolského či vysokoškolského studia. Studenti spali, kde se dalo: v různých ubytovnách či třeba ve školách. „Kluci bydleli v jedné vesnici, my holky ve druhé. V takových ratejnách na palandách,“ popisuje pamětnice.
Novinky.czÚmorná práce u česačky
Každé ráno brigádníci nastoupili na chmelnici, aby strhávali takzvané štoky, tedy vzrostlé chmelové rostliny, a pak je ručně očesali do koše – výkon každého česáče se pak měřil na věrtele. „Bylo důležité, kolik člověk těch věrtelů udělal, protože od toho se mu počítaly peníze,“ vypráví rodačka z Liberce s tím, že studenti si z brigády domů mohli odvézt pár stovek. V té době to byl slušný přivýdělek, ale práce byla úmorná a každý den na ně čekalo to samé.
„Na druhé brigádě jsem seděla u česačky, což byl takový dopravní pás, a u něj jsme s holkami očesávaly ty šištice. To byla hrozná nuda, sedět osm hodin u pásu,“ dodnes se vybavuje paní Svatavě.
Jednou týdně rodinný kombajn
Chmel mají mnozí pamětníci spojený s jakýmsi dobrodružstvím. Na několik týdnů byli vytrženi z domovů, každý večer měli volno a v kruhu kamarádů… Na druhou stranu nelze nevzpomenout, že jim bylo třeba pouhých patnáct let a na ubikaci pobývali pod dozorem pedagogů. Na nějaké tajné výlety do místních hospůdek či za jinou zábavou tak mohli zapomenout.
Neznamenalo to ovšem, že by si skupinka dospívajících nedovedla najít rozptýlení. „Kluci za námi chodívali z té sousední vesnice na návštěvu. Měli kytary, tak jsme zpívali třeba písničky od beatlesáků nebo od Olympicu,“ vzpomíná účastnice tehdejších brigád.
Jednou za týden pak za mladičkými zemědělci mohli přijet na návštěvu rodiče. A aby měli prostor si s dětmi užít trochu času, zapojovali se do česání – potomek „návštěva nenávštěva“ musel mít splněný povinný počet věrtelů. „Říkalo se tomu rodinný kombajn,“ směje se Svatava.
Zážitek na celý život
Tato představa z dnešního pohledu působí až trochu komicky. Ovšem vyzkoušet si česání nebo třeba jarní část prací (drátkování a zavádění) na poli bylo možné i po revoluci a zemědělci každoročně shánějí brigádníky dodnes. A vydělat si prý mohou až desítky tisíc!
„Byla jsem před pár lety na jarní brigádě, kdy jsme naváděli révu na drátky. Nějaké peníze jsem si domů přivezla, ale byla to hrozná práce. Na druhou stranu jsme tam byli skvělá parta a z chmele mám zážitek na celý život,“ líčí svou zkušenost paní Anna. A to je přesně to, proč ve starších generacích vzpomínka na chmelové brigády vyvolává většinou příjemný pocit nostalgie.
