Článek
„Půjdeš dneska večer do hospody? Bude tam slušná kalba,“ zeptal se jeden soused, druhý, a já – jakožto zoufale nekolektivní osoba – jsem zoufale kývala a věděla, že kecám, že nikam nepůjdu, protože román a dřevo. A tak.
Jenže přišel sobotní večer, já zase nic nestihla a najednou jsem si přikázala: „Jdeš.“
A protože už sama sebe poslouchám na slovo, neochotně jsem si převlékla tepláky a vyrazila krajinou, kterou tolik miluju, na každém kopci jsem se dlouho zastavovala, abych oddálila chvíli, kdy dorazím na tu sousedskou družbu a budu se pokoušet absolvovat všechny smalltalky, které mi jdou ještě o něco hůř než sekání trávy.
Vlekla jsem se zkrátka tempem co noha nohu mine, takže do hospody jsem dorazila v nejlepším. A vůbec jsem se nepoznávala.
Divoká harmonikářka vyřvávala jak na lesy ty nejpokleslejší hospodský vodrhovačky a celá hospoda s ní. Bylo to, jako když se na mě vyvalí velká voda, takže vmžiku jsem taky vyřvávala na celé kolo.
Jak dlouho jsem takhle nezpívala?
Inu, hodně. Vůbec jsem se nepoznávala. Všechny ty nádherně přisprostlé písně mají andělská křídla a my všichni jsme se na nich vznášeli. Žasla jsem. Jedna venkovská harmonikářka dokáže svojí neutuchající energií zaplavit na pět nebo sedm hodin celou hospodu i široké okolí, v hlavě má neutuchající zásobu všech písní se všemi slokami i řádně neslušnými slovy. Bezedná studnice jiskrné, řízné češtiny, která se ve školách neučí a která se teď doslova dotýkala hvězd. Měla jsem na chvíli pocit, že já taky.
Pak jsem šla domů. Odmítla jsem doprovod, že prý nemůžu jít sama tou tmou, že tam řvou jeleni.
Zase jsem šla co noha nohu mine, nestoudné písně se vzdalovaly, nade mnou nebe plné hvězd a kolem ta nejčernější tma, jakou znám. Pak už mě obklopilo jen ticho. Bylo to boží, jako všechno, co jsem nestihla.
