Hlavní obsah

Co byste dělali čtrnáct dní před smrtí?

Foto: Gladskikh Tatiana, Shutterstock.com

Foto: Gladskikh Tatiana, Shutterstock.com

GLOSA | Představte si, že vám zbývají dva týdny života. Poslední dva týdny na tomhle světě, s lidmi, které máte rádi. Dva týdny a konec. Co byste dělali?

Článek

Dostávám denně desítky mailů, které kolem mě jen prosviští a ocitnou se buď v koši, nebo v některé z tematických složek. Nedávno mi přišel mail, který mi ale nejde z hlavy. Co byste dělala, kdyby následující dva týdny byly vaše poslední – zeptal se mne.

Šlo o informaci o nové kampani mobilního hospice Cesta domů. Organizace, jejíž dobrovolníci pomáhají nemocným při umírání v domácím prostředí. A zemřít doma, mezi svými, to by si asi přála většina lidí.

Odcházení trvá většinou právě čtrnáct dnů.

Všechno, co jste, co cítíte, co si myslíte, ale i všichni vaši milovaní i nenávidění, přátelé i nepřátelé, nedořešené spory i začínající lásky, velké plány a ještě větší sliby nebo naděje… Všechno bude za dva týdny pryč. Tedy ono to tu všechno bude, ale vy budete pryč. Jak zbylý čas prožijete? Vědomí konce logicky vyvolává paniku. Čím začít? Jak to naplánovat, aby zbyl čas na všechno důležité - ale sakra, co je důležité, když máte za dva týdny umřít?

Bohužel jsem byla v životě smrti několikrát blíž, než bych si přála. Zažila jsem půlroční odcházení plné strachu, povznášejících nadějí a následných pádů do tvrdé reality. Půl roku se smrtí v zádech, abych na ni byla, když pak přišla, totálně nepřipravená. Zažila jsem i šok ze smrti náhlé, nečekané, které dlouho nemůžete uvěřit a která vybuchne jako bomba, co udělá z vašeho dosavadního života jen hromadu sutin. V obou případech dotyční nedostali příležitost prožít poslední dny tak, aby se rozloučili nebo smířili. Vlastně nevím, jak to nazvat.

Já sama už něco takového zažila, když jsem byla v ohrožení života. Je zvláštní, jak se liší pocit být u umírání milované osoby, a být ten, kdo tu za chvíli možná nebude. Já se v tu chvíli nebála o sebe, ale o ty, kteří by tu zůstali – hlavně tehdy ještě malá dcera, na kterou jsem byla sama. Shodou škodolibých okolností přišla tahle zpráva v den mých narozenin, kdy mi okolí přálo zdraví a dlouhá léta, takže cestou domů jsem se rozhodla, že to nikomu neřeknu, dokud se s tím sama nesrovnám, nebo nebude jasnější prognóza.

Přestože jsem byla odhodlaná to nejen vybojovat, ale i dělat, že se nic neděje, svět kolem mne se změnil. Dívala jsem se na stejnou tramvaj, kterou jsem ráno jela k doktorovi, na stejné náměstí a rozkvetlé stromy v parku a uvědomovala si, že tohle všechno tu bude, i kdybych tu já nebyla.

Je podivné představovat si svět, ve kterém nebudete. O víkendech bude pořád slyšet sousedova cirkulárka, v zatáčce na kopci budou autobusům pískat brzdy, děti na hřišti budou křičet, vaše kytky na zahradě budou kvést a vonět, strom, co jste ještě loni ostříhali, začne obrůstat, vaše auto bude stát na dvorku a váš pes bude zuřivě štěkat na kočku od sousedů. Sud na vodu bude stát pod okapem na místě, kam jste ho postavili, a břečťan obroste další kus plotu. Jen vy už tu nebudete. Svět, který byl i vaším světem, zůstane stejný, změní se jen ti, ve kterých po vás zbude prázdné místo.

Posledních čtrnáct dní života by šlo využít různě, ale vždycky to bude málo na rozloučení se životem. Někdo by ten čas proplakal, někdo by křičel a nadával. Další by odkázal majetek, přepsal dům nebo udělal pořádek v papírech a smlouvách.

Kdybych tohle musela řešit, věděla bych hned – mám totiž pár let náskok. Už před lety jsem si musela uvědomit, že můj život má konec, který není zas tak daleko, abych na něj nemusela myslet. Naučilo mě to s vlastní smrtí počítat a brát ji jako součást života, ať přijde kdykoli. Naučilo mě to třeba nedělat dluhy – hlavně ty citové. Ovlivnilo to mou výchovu dcery k samostatnosti a vazbě na zbytek rodiny. A snažím se také, aby po mně zůstaly stopy i ve světě, ve kterém už nebudu – ideálně ty hezké. Snažím se to dělat léta a pokračovala bych i těch čtrnáct dní. Zasadila bych cibulky tulipánů, které si na jaře někdo natrhá a vzpomene si. Natřela bych lavičku, na které se sedí v létě při grilování, protože tím bych byla také přítomna. Upletla bych svetr nebo šálu, která by byla mým pohlazením tomu, kdo ji bude nosit. Ale hlavně bych co nejvíc času byla s těmi, kteří budou za čtrnáct dní hrozně potřebovat vědět, jak moc jsem je měla ráda a jak šťastná jsem s nimi byla. A doufala bych, že jim to vědomí usnadní milovat svět, ve kterém už nebudu.

Reklama

Související témata: