Hlavní obsah

Zdravotní sestra Vojtěch o umírání doma: Jsme prvními zpovědníky i svědky těžkých chvil

Foto: Jan Šilar

Foto: Jan Šilar

Reklama

Ve svých čtyřiadvaceti letech pomáhá v rodinách s odchodem umírajícího i loučením příbuzných. Vojtěch Kratochvíl pracuje jako pohotovostní sestra v domácím hospicu Cesta domů. Jak se k takové práci dostal a co obnáší? I o tom je dnešní rozhovor.

Článek

Když se řekne zdravotní sestra, jistě se vám vybaví klasická sestřička v bílém plášti, která pracuje v ambulancích, v nemocnici, na porodním sále či na zubním oddělení. Vojtěch Kratochvíl je ovšem zdravotní sestra v domácím hospici Cesta domů a poskytuje péči doma umírajícím lidem.

Je v 6. ročníku lékařské fakulty Univerzity Karlovy a své zkušenosti má i z dalších pracovišť. Při studiu dělal sociálního pracovníka v organizaci Asistence, která pomáhá fyzicky postiženým lidem, dlouhodobě působí jako asistent v organizaci Ramus.je, jež organizuje volnočasové aktivity pro lidi s postižením, a v období pandemie vypomáhal v domově pro seniory v Havlíčkově Brodě a na akutním oddělení Psychiatrické nemocnice Bohnice. Zajímalo mě, jaká je práce v domácím hospici a co ho na ní nejvíc překvapilo.

Jak to, že jste zdravotní sestra, když jste muž? V nemocnicích jsem se setkala s pojmenováním zdravotní bratr…

V našem hospici je ta pozice zkrátka tak pojmenovaná. I na pozici vrchní sestry pracuje muž, vůbec nám to nevadí.

Jak se medik dostane k práci sestry v domácím hospici?

Náhodou. Vždy mě zajímalo téma smrti, přišlo mi hodně tabuizované, lidé k smrti teď nemají vztah, není to tak blízké jako dřív. Díval jsem se, zda není možné pracovat někde v domácím hospici, ale nic jsem nenašel. Pak jsem šel náhodou na přednášku Pavla Klimeše (vedoucí sestra Cesty domů – pozn. redakce) u nás na fakultě a po přednášce jsem se ho zeptal, jestli by o něčem nevěděl. Vzal si na mě kontakt a vymyslel pro mě možnost zapojení se do mobilního hospice.

To znamená přesně co?

Jezdit přímo do rodin, kde je umírající člověk, být k ruce hospicovému lékaři a konzultovat s ním stav nemocného. Být v kontaktu s rodinou, kontrolovat, zda léky, které hospicový lékař ordinoval, jsou efektivní a pomáhají zvládat příznaky, které člověk při umírání má. Ošetřovat nemocného jak po fyzické stránce, tak po psychické. Je důležité do posledního dechu s pacienty i jeho blízkými mluvit o situaci citlivě, pravdivě, a být navíc připravený na různé reakce a situace. Když pak sestra přijede do rodiny, kde nemocný zemřel, je většinou tou první, kdo zajistí péči o zemřelého, a první, kdo je rodině zpovědníkem, svědkem těžkých chvil a zároveň koordinátorem dalších kroků.

Napadá mě, jste věřící? Je po smrti něco?

Já osobně se považuju za ateistu. Jednou u piva se mě kamarád zeptal, jaký mám názor na život po smrti, že by ho to zajímalo, když dělám takovou práci. Trochu s překvapením jsem zjistil, že na tuto otázku žádný názor nemám. Uvědomil jsem si, že mě ta práce spíš učí soustředit se na to, co máme, a dokud to máme. Když vidím procházet rodiny takto náročnými situacemi, vedle smutku vidím i něco, co bych s notnou dávkou respektu nazval vděčnost za ty poslední chvíle, které mohli strávit společně.

Co jste se musel v této práci naučit?

Ze školy nejsem zvyklý, že by na mě někdo kladl tak velkou zodpovědnost, tam za mnou vždy někdo stojí. V Cestě domů, v rodinách, je dost věcí na mně, na mém rozhodnutí. Zodpovědnost, kterou mi tu dávají, není malá. Přece jen jde člověk k někomu neznámému domů, nemá za sebou celou nemocnici, jde tam sám, do rodiny, kde je několik členů. Musí situaci zvládnout, to jsem se musel naučit.

Foto: Jan Šilar

Vojtěch Kratochvíl pomáhá v domácím hospici Cesta domů, kde se naučil hlavně zodpovědnostiFoto: Jan Šilar

Pomohla vám v něčem škola?

Co se týče paliativní medicíny, není povinná, ale máme velmi kvalitní volitelné předměty, třeba s Martinem Loučkou (ředitel Centra paliativní péče – pozn. redakce). I v rámci některých předmětů jsme probírali paliativní přístup, třeba jsme rozebírali, kdy poskytovat dialýzu a kdy už ne. A v rámci psychologie jsme probírali komunikační dovednosti. Ale v terénu je to pak ještě něco jiného, člověk si musí zvyknout, musí zvládnout manuální činnost, mít situaci pod palcem, vědět, jak s lidmi komunikovat. Na to škola asi připravit nemůže, jsem vděčný, že jsem si to mohl vyzkoušet.

Určitě jste se musel nejprve zaučit, jaké to bylo?

Nejdřív jsem měl dva víkendy, kdy jsem jezdil do rodin spolu se zdravotníky a jen jsem koukal, nezapojoval jsem se. Pak jsem dva měsíce pracoval pod dohledem, měl jsem svoji sestru-mentorku, se kterou jsem se radil, mohl jsem jí kdykoli zavolat, to bylo skvělé. Teď už pracuju sám, jsem samostatná jednotka. Ale když si něčím nejsem jistý, zvednu telefon a zavolám. A chodím na setkání multiprofesního týmu a na supervize.

Překvapilo vás na té práci něco?

Ano, kolik se v rámci týmu dává zodpovědnosti sestrám. A strašně se mi líbí, jak je vyrovnaná hladina doktor–sestra, v rámci domácího hospice sestry znají pacienta velmi dobře, mají za něj ohromnou zodpovědnost, lékař spíše konzultuje. Což je obrovský rozdíl oproti nemocničnímu prostředí.

Narazil jste i na další rozdíly oproti nemocniční péči?

V nemocnici se třeba kanyla zavádí do žíly a ne podkoží, jak to děláme v Cestě domů. A překvapuje mě, jak složitým pacientům jsme schopni doma zajistit kvalitní péči. Je to přece jen rozdíl, v nemocnici je člověk zvyklý, že jakmile je problém, použije přístroj. To tady úplně není, ale i tak se to dá zvládnout – pomocí dobré medikace a správného přístupu.

Je něco, co je pro vás opravdu těžké?

Je pro mě stále těžké, když jedu do rodiny k úmrtí pacienta. Pořád jsem dost mladý a dokážu si představit, že někomu to může být i nepříjemné, je to důležitá chvíle a přijde tam mladý klučina… Je tam většinou nějaké emoční napětí, není jednoduché to zvládnout, domluvit se s lidmi. Před tím mám pořád dost respekt.

Jak se dá vůbec zvládnout práce v domácím hospici při studiu?

Moje práce v Cestě domů obnáší, že třikrát do měsíce jsem přes noc na telefonu, řeším vzniklé situace v rodinách a popřípadě k nim vyjíždím. Stejným způsobem takto jednou měsíčně pracuji o víkendech. Se studiem se to v tomto režimu dá kombinovat poměrně jednoduše, akorát když je náročná noc, tak se moc nevyspím. Část prázdnin pak vypomáhám na pozici denní sestry, kdy docházím do Cesty domů každý den.

A chtěl byste u této práce zůstat i po studiu, nebo máte další profesní plány?

Ještě není rozhodnuto. Baví mě tak trochu všechno, nemám vybraného nic speciálního, jeden ze snů je odstěhovat se za Prahu a dělat na vesnici praktika. Chtěl bych být více v přírodě a znát lidi kolem sebe, Praha je anonymní. To je jeden ze směrů, kam se možná v budoucnu uberu. Uměl bych si představit i práci, jako je tady v Cestě domů, s tím, že by člověk jezdil po krajině, to je strašně hezká práce, která mi dává smysl.

Reklama

Načítám