O umírání doma a hovorech o pohřbu: Bála jsem se, jak to zvládneme, vypráví paní Zuzana

„Vždycky jsem se bála okamžiku, kdy lékař mé mamince řekne, že už jí nemá co nabídnout,“ začíná své vyprávění paní Zuzana, jejíž maminka onemocněla karcinomem prsu už v roce 1994. Bylo to přitom šest let poté, co zemřel její manžel, Zuzaně se sestrou bylo něco málo přes 20 let. Jejich maminka ale měla o nemoci jasno. Chtěla rozhodně bojovat. Vždy totiž fungovala tak, že vyskytne-li se problém, musí se mu čelit. A tak vsadila na onkologickou léčbu.

Podstoupila první operaci, náročnou chemoterapii a radioterapii, nejagresivnější léčbu, co se tenkrát prováděla. K situaci se postavila čelem a od základu změnila způsob života, začala sportovat, zdravě jíst. „Moje i sestřino pouto s mámou se tehdy ještě utužilo. Prvních asi pět let bylo náročných kvůli neustálému strachu, že se nemoc vrátí. Ale po šesti sedmi letech jsme už měly pocit, že jsme všechno zvládly,“ vzpomíná Zuzana.

Když se v roce 2011 choroba vrátila, všechny to zaskočilo. „Propadla jsem se o 17 let zpátky do téhož pocitu beznaděje a zoufalství – co budeme dělat, co nás čeká. Byly jsme starší, ale ty pocity na nás dolehly znovu. A bylo to o to horší, že jsme věděly, co bude následovat. Máma měla metastázy v kostech a nález na pohrudnici. Nicméně to zase pojala formou boje a já se snažila před ní neplakat,“ říká Zuzana. Maminka si tehdy nakoupila šátky s lebkami, s opičkami i s květy, protože paruku nechtěla.

V roce 2014 začaly metastázy v páteři utlačovat míšní kanál, maminka měla velké bolesti a musela na náročnou operaci. Díky výborně provedenému zákroku a vlastnímu odvážnému přístupu se zotavila, ale tehdy poprvé byla asi dva měsíce závislá na péči svých dcer. To pro ni byla velmi svízelná situace. „Uvědomovala jsem si, jak pro ni bude obtížné, až bude závislá na péči někoho jiného a nebude schopná pracovat, starat se o vnoučata, jít se psem ven,“ upřesňuje Zuzana.

Během osmi let maminka absolvovala další série léčby a nevyhnutelně se blížila k tomu, že je tělo přestane snášet a že možnosti budou vyčerpané. Předposlední chemoterapie na podzim 2018 ještě trochu zafungovala, ale byla velmi toxická a musela se přerušit. Na konci února 2019 pak nastal okamžik, kdy paní doktorka začala zvažovat, jestli by už nestálo za to užít si život, který zbývá, bez dalšího trápení těla jedy. „Mámu to srazilo na kolena, nebyla na to nachystaná, říkala, že chce ještě bojovat, paní doktorka byla natolik moudrá, že jsme se ještě dohodly na nějaké další chemoterapii, na kterou začala maminka chodit,“ doplňuje Zuzana.

Se sestrou jim bylo jasné, že maminčin boj už bohužel nebude mít dlouhého trvání, a tak zašly do poradny organizace Cesta domů poptat se, jaké jsou možnosti. „Měly jsme z toho konce strašný strach. Bylo pro nás nemyslitelné, aby máma skončila v nemocniční péči. Řekla jsem si, že musíme udělat všechno pro to, abychom to zvládly doma a spolu. Nejprve jsme mamince o návštěvě Cesty domů neřekly, bály jsme se, že by to brala jako konec. Nakonec to ale přijala a nás navštívila paní doktorka se zdravotním bratrem z Cesty domů. Pro nás to byl jeden z nejsilnějších zážitků za celou dobu, co máma byla nemocná,“ popisuje Zuzana.

Rodina nemocné maminky cítila, že Cesta domů je tou správnou volbou. Viděli, jak je pro ně pacient důležitý, že dokážou zcela otevřeně mluvit o tom, že jeho stav je velmi vážný, ale pořád vyzařují přesně tu správnou míru optimismu, že je tu ještě čas, který je důležitý pro celou rodinu. Maminka tehdy ještě chodila na chemoterapii, mohla být doma sama a pořád ještě z domova pracovala, zatím nepotřebovala péči domácího hospice.

Na poslední chemoterapii byla maminka asi pětkrát, postup nemoci se trochu přibrzdil, ale opět za cenu velké toxicity. „Pro maminku bylo důležité, že to zkusila, říkala, že by jinak měla pocit, že něco vzdala moc brzo. Pak se její stav začal rapidně horšit, to bylo v květnu, začaly jsme mít obavy, aby nenastala komplikace, kterou bychom doma nezvládly, zavolala jsem proto do Cesty domů,“ říká Zuzana.

Poslední měsíc svého života strávila tedy maminka v péči domácího hospice. Dala si dohromady body, co musí udělat, dořešit, a jakmile to zvládla, řekla: „A teď už bych chtěla umřít.“ Postupně sama uznala, že pro ni ten čas byl zásadní. Vedla dlouhé hovory se svými dcerami, sourozenci, měla celkem čtyři, i vnoučaty. „Nikdy bych si nemyslela, že o některých věcech budeme spolu moci mluvit tak otevřeně, včetně pohřbu,“ dodává paní Zuzana s tím, že maminka si přála kremaci bez obřadu, ale spolu se sestrou mamince vysvětlily, že je pro ně důležité se s ní i takto rozloučit.

„Dost jsem se bála konce, co nás čeká, jestli to doma zvládneme. Mám pocit, že jsme to prožili, jak jsme prožít měli. Bolelo to a bolí, ale bylo to velmi silné období a jsem ráda, že jsme si tím prošli. A vážím si toho, že jsme měli možnost pečovat o maminku doma, se zázemím celého týmu domácího hospice, s nesmírně důležitým vědomím, že když se něco stane, nemusíme volat záchranku. Zrovna nedávno jsem říkala sestře, jak jsem pyšná, že jsme to dokázali,“ uzavírá vyprávění paní Zuzana.

Cesta domů se snaží, aby lidé, kteří si to přejí, mohli zemřít doma, tam, kde to mají rádi a kde se necítí sami. Podporuje jejich rodiny, aby péči zvládly. Pokouší se také prosazovat v české společnosti změny v přístupu k umírání, které vedou k lepší informovanosti a zmírnění tabu. Svým darem pomůžete rozvíjet péči o lidi na konci života a jejich blízké. 

Dar můžete zaslat také přímo na účet 2800193970/2010 s variabilním symbolem 357.

Článek je součástí našeho projektu Rok pro dobro, v rámci kterého chce redakce Proženy.cz podpořit neziskové organizace, které si daly za cíl pomáhat druhým. Více příběhů najdete v sekci Rok pro dobro. 

Víte, jak mluvit o smrti s pozůstalými i s dětmi?