Článek
Sedmdesátá a osmdesátá léta byla pro československé pivovarnictví zvláštní érou. Zlatavý mok patřil jednoznačně k nejoblíbenějším nápojům, na druhou stranu se pivovary potýkaly s nedostatkem surovin, zastaralou technologií a tlakem na kvantitu místo kvality. Erudovanost sládků i jejich nadšení a profesní čest ale mnohé zachraňovaly.
Vycházelo tehdy pivo levněji?
Pivo patří v našich zemích takzvaně k nedotknutelným pokladům, na které jsou Češi právem hrdí. Nikde jinde prý nechutná tak dobře… Ale platilo to i za socialismu? Mnozí pamětníci na to přísahají a často vyzdvihují i velmi příznivou cenu.
Pravda je, že v 80. letech stál půllitr desítky necelé tři koruny, když to srovnáme s tehdejší průměrnou mzdou kolem 3000 korun, bylo to něco přes 1000 piv. Pro zajímavost: dnes stejným výpočtem dojdeme k číslu kolem 700 půllitrů.
Proměnlivá kvalita
Pivovary byly státní podniky a jejich hlavním úkolem bylo zajistit dostatek piva pro národ. Kvalita sice hrála roli, ale plánované hospodářství mělo svá pravidla a ta určovala tempo i možnosti výroby.
Československo mělo vždy výborný chmel i slad, jenže ne vždy ho byl dostatek, takže se občas muselo improvizovat – a to se na chuti piva podepisovalo. Modernizace postupovala pomalu a v mnoha pivovarech se stále používala zařízení pamatující ještě první republiku.
Výčepní desítka byla každodenní jistotou, zatímco ležák představoval spíše sváteční volbu, která nebyla na čepu všude a vždy. Přesto se československé pivo drželo na solidní úrovni, hlavně díky zkušeným sládkům, kteří dokázali z omezených podmínek vytěžit maximum.
Pivo, které nezklame
Tradiční značky jako Budvar, Staropramen či Radegast si držely pověst poctivého piva, a stejně důsledně se na kvalitu dbalo i v plzeňském pivovaru. Jeho rozvoj přitom výrazným způsobem pozastavila druhá světová válka. Vozový park zabavila říšská vojenská správa a export směřoval výhradně do Německa.
Pivovar Gambrinus, hned za branami plzeňského Měšťanského pivovaru, trpěl často nedostatkem surovin, což mělo dopad na kvalitu. Vyráběl tak slabou válečnou „osmičku“ a přežíval hlavně proto, že zásoboval pivem dělníky ve Škodovce. Na konci války při spojeneckém bombardování došlo k výraznému poškození pivovaru: nálet 17. dubna 1945 těžce poškodil sklepy, varny, spilky, lahvovnu i obytné domy Měšťanského pivovaru, pivovar Gambrinus byl téměř zničen.
Generace sládků
I přes tyto tragické roky a následné znárodnění si plzeňské pivo udrželo svůj charakter a originalitu, v neposlední řadě kvůli umu a píli lidí, kteří práci pro pivovar zasvětili svůj život. Často se tu vystřídaly celé generace jedné rodiny.
Z nichž stojí za zmínku dynastie Hlaváčků – její tři generace zanechaly nesmazatelné stopy v dějinách pivovarů Prazdroj a Gambrinus. To, že Prazdroj ani ve složité éře komunismu neuhnul od své tradiční receptury a technologie, bývá připisováno především Ivu Hlaváčkovi, nezapomenutelnému vrchnímu sládkovi a posléze výrobnímu řediteli pocházejícímu z tohoto rodu.
Dodnes se legendární pivo vyrábí podle stále stejné receptury jako v dobách prvního sládka Josefa Grolla, ze stále stejných českých a moravských surovin, zhruba v místech první budovy původního Měšťanského pivovaru.
Prazdroj je také jedním z posledních míst v Evropě, kde se udržuje tradiční bednářské řemeslo. Díky partě osmi bednářů, kteří pečují o sudy a kádě, vyrábí pivovar v malém objemu ležák stejným způsobem jako v roce 1842. To sládkům umožňuje porovnat, zda má pivo uvařené moderním způsobem stále stejnou chuť.
