Článek
Dnes už je i v nejobyčejnějších podnicích na výběr z několika různých úprav kávy a řada kaváren každý den na vývěsní tabuli hlásí, co má pro ten den „na mlýnku“. Bývaly ale doby, kdy téměř všichni pili totéž, a to turka z kávy Standard. Z dnešního pohledu to ale tehdy za tu cenu vůbec nebylo špatné pochutnání – a patřila k němu ještě vůně, když se zrnka mlela v každé prodejně a pak ještě teplá nosila domů…
Pískající konev značila pauzu
To, že se káva po válečných letech, kdy téměř nebyla k dostání a lidé si místo ní vařili náhradu ze žita a cikorky, opět zařadila mezi běžné zboží, mělo obrovský význam. Znamenalo to, že svět je zase v pořádku.
A spotřeba kávy v průběhu let raketově rostla. Za normalizace nepatřila káva jen domů či do kavárny, ale zcela neodmyslitelně také do práce, kde pískající konvice na vodu značila, že je čas na kafe, tedy dát si pauzu a trošku „prokrastinovat“. V té době se na některých pracovištích zakládaly i kávové fondy: kolegové se na kafíčko skládali, aby byl jejich „kávový koutek“ vždy dobře zásobený.
Kávou voněla celá samoobsluha
Kávová zrna se do Československa dovážela ještě zelená a pražila se v několika pražírnách, třeba v pražských Vysočanech, Liberci či Jihlavě. Poté v sáčcích putovala do obchodů, kde si ji pak zákazníci často mleli sami.
„Moje dětství je kávou doslova provoněné. Vzpomínám, jak jsem se při každém nákupu v samoobsluze nemohla dočkat, až za pokladnami, za dozoru maminky nebo babičky, rozstřihnu pytlík se zrnky, vsypu ho do trychtýře, zmáčknu tlačítko a pak namletou kávu nasypu zpátky do pytlíku. Voněla a hřála,“ vypráví Anna. „Když mi ji pak ale daly jednou konečně ochutnat, tak to bylo dost odporné,“ směje se.
Vůně čerstvé pražené kávy z pražírny na Jungmannově náměstí lákala kolemjdoucí Pražany k nákupuFoto: Mevald Karel, ČTK
Šípkový čaj jako zdroj vitaminu
Samozřejmě se nepila jen káva, ale i čaj. Ten ovšem ve většině pamětníků tak příjemné pocity nevyvolává. „Mám dojem, že ten černý v pytlíku se louhoval i několikrát po sobě, vlastně dokud měla ta tekutina nějakou barvu. A mám s ním spojené různé zdravotní neduhy, takže k němu mám dodnes trochu odpor,“ líčí rodačka z Liberce. „Ale kromě černého čaje se prodával třeba i šípkový čaj – a ten mi docela chutnal.“
Tento čaj tehdejší reklamy propagovaly jako zdroj vitaminu C a za tím, že pamětnici tehdy připadal jako příjemné zpestření pitného režimu, mohl stát i fakt, že se do něj stejně jako do ostatních druhů čaje mnohdy přiléval sladký ovocný sirup.
Legendární Zahradní směs
Sirupy se vyrábějí dodnes a tenkrát byly velmi oblíbené. „Nejčastěji jsme kupovali Zahradní nebo Lesní směs,“ vzpomíná Anna. A zdaleka se nelily jen do čajů. Stejně jako dneska i tehdy se z nich dělala „šťáva“ – sirup se prostě nalije na dno sklenice a doplní studenou vodou z kohoutku. Bylo to levné, dostupné a snadné – ideální! I když jak pro koho.
Mezi oblíbené sirupy patřil také Ovocit v různých příchutíchFoto: Švancara Petr, ČTK
Šťáva jako výzva pro školáky
Dříve školáci ve věku šesti sedmi let běžně chodívali ze školy sami domů. A když si pak v kuchyni chtěli šťávu připravit, mnohdy to pro ně představovalo nelehký úkol. Lahev byla poměrně velká a těžká, a jak sirup v kapičkách ulpěl na jejím skle, bývala lepkavá a občas se dnem přilepila ke kuchyňské lince.
A když si pití chtěli třeba ještě vylepšit bublinkami ze sifonové lahve, obyčejné napití se změnilo v nelehký úkol. „Tuhle anabázi jsem mnohdy vzdala, i když jsem na šťávu se sodovkou měla chuť. Sifonu jsem se bála. Tam se dávaly takové bombičky, které občas jakoby vybuchly, a na to jsem neměla odvahu,“ dodává Anna. A co jste za socíku pili vy – žlutou či červenou limonádu, Kofolu, nebo snad Vineu?
