Od Plastiků po Pražský výběr: Kapely v Československu, které režim nenáviděl. Poslouchali jste je i vy?

Protisocialistické živly s dlouhými vlasy, neschválené texty, navíc často v angličtině, rock a underground, tedy žánry spojené se svobodou a neoficiální koncerty, které režim nedokázal kontrolovat – to vše byly důvody, proč režim v 70. a 80. letech v Československu pronásledoval některé kapely a hudebníky.

Odmítli přizpůsobit tvorbu „kulturní politice“, a stávali se tak nepohodlnými. Ne proto, že by přímo ohrožovali stát, ale proto, že nabízeli lidem něco mnohem nebezpečnějšího: pocit vnitřní svobody. A ta byla pro režim nepřijatelná. Připomeňte si alespoň některé z nich.

Legenda českého undergroundu, která se nikdy nevzdala své identity. Plastici, jak jim fanoušci s oblibou říkali, se často ocitali na hraně zákona – režim jim odebral profesionální licenci a jejich veřejné hraní bylo téměř nemožné. Nejznámější skladby jako Magické noci, Dvacet nebo Apokalyptickej pták se tak šířily hlavně mezi fanoušky na samizdatových magnetofonových kazetách, protože oficiální média je odmítala vysílat či vydávat.

Na malé hudební akci v Rudolfově u Českých Budějovic v březnu 1974 došlo k tvrdému policejnímu zásahu proti „máničkám“ a fanouškům bigbeatu, který šokoval účastníky koncertu i náhodné přihlížející bezprecedentní brutalitou. Ironií osudu však následný proces s undergroundovými hudebníky odstartoval vznik Charty 77 a přitáhl světovou pozornost k porušování lidských práv v Československu.

>>> Plísňáky, zvonáče, mrkváče, papírové bundy i krimplenové šaty… Vzpomínáte? Tohle všechno jsme nosily!

Experimentální ozvěna undergroundu s názvem psychiatrického kódu si v 70. letech našla své místo mezi kapelami, které se nechtěly podřídit oficiálnímu kulturnímu diktátu. Název odkazoval na možnost vyhnout se vojenské službě, a jejich hudba šla často ruku v ruce s poezií a improvizací, což úřady shledávaly jako podezřelé.

Stejně jako Plastici i DG 307 okusili policejní zásahy a perzekuce, když spolu hráli na neoficiálních festivalech druhé kultury. K nejvýraznějším tvářím patřil básník a textař Pavel Zajíček, v různých obdobích s kapelou spolupracoval i Milan Mejla Hlavsa.

Kapela na pódiu působila provokativně, parodovala oficiální kulturu a její chování posudky označovaly za „arogantní“ a „kazící mládež“. Texty Michaela Kocába a Jiřího Hrubeše kritizovali jako „dekadentní“ a „ideově závadné“, protože byly temné, ironické a bez socialistického optimismu.

Vadila i samotná hudba: jazz‑rock a new wave byly považovány za příliš západní. Poslední kapkou bylo setkání s Frankem Zappou v roce 1982, které úřady vyhodnotily jako nepovolený kontakt se západním umělcem. Tyto konkrétní incidenty vedly k definitivnímu zákazu kapely.

Rebelská kapela, která vznikla začátkem 80. let, si rychle získala mladé publikum díky svému břitkému zvuku a provokativnímu přístupu. Jejich písně jako Holka Tonka, Sedí, pije či Špinavý záda se rychle šířily mezi fanoušky, ale komunistické úřady je považovaly za nežádoucí. V roce 1984  jejich veřejný koncertní život zastavil zákaz, kvůli čemuž se skupina přeměnila v Hudbu Praha, aby mohla nadále hrát a vyhnula se úplnému zákazu.

Avantgardní zvuk, který musel zůstat v podzemí. Teplická kapela vznikla v polovině 80. let a rychle si vybudovala reputaci díky kombinaci punkového drsného projevu a experimentálních prvků. Režim jim ale oficiální prostor neposkytl, takže jejich koncerty probíhaly tajně v neformálních klubech a bytech bez státních povolení. A mnozí fanoušci i muzikanti museli počítat s rizikem zásahů policie nebo zákazu vystoupení, pokud jejich akce vyplula na povrch.

Jsi depešák, nebo metalák? V 80. letech nebyla muzika jenom muzika, ale i životní postoj