Článek
Opuštěná klinika v brazilském městě Goiania byla místem, od kterého si parta sběračů šrotu slibovala hodně. Koneckonců neznámý přístroj, který tam v září 1987 našli, byl z olova a oceli – pro sběrače kovů zlatý důl.
A co teprve, když ho rozebrali a našli v něm tajemný a ve tmě modře zářící prášek. Nikdo z nich neměl ani ponětí, že jde o přístroj používaný při radioterapii a že magický modrý prášek je vysoce radioaktivní cesium-137. Největší jaderné neštěstí v Brazílii a největší jadernou katastrofu na světě mimo jadernou elektrárnu mapuje nyní i seriál Radiační poplach na Netflixu.
Nevědomost zabíjí
Roberto dos Santos Alves a Wagner Mota Pereira, dva obyčejní mladíci, kteří se životem protloukali, jak jen to šlo. A když našli přístroj z oceli a olova, prodali ho známému, co se živil sběrem a prodejem šrotu. Nevolnost, která se u nich objevila hned druhý den, pokládali za obyčejný zkažený žaludek.
O pár dnů později se pak na přístroj podíval majitel sběrny šrotu Devaira Ferreiry. Rozebral ho, aby jednotlivé části lépe zpeněžil, a také objevil, že uvnitř se skrývá tajemný a ve tmě modře světélkující prášek.
Byl jím tak fascinován, že ho přinesl domů manželce jako dárek. Po špetkách ho rozdal i svým známým a kamarádům, třeba i Ivovi a jeho malé dcerce Leide das Neves, co si s ním nadšeně hrála. Zbytek chtěl prodat, protože něco tak krásného přece musí mít vysokou cenu.
Nevědomky tak ale vypustil do světa víc než 19 gramů chloridu cesia-137, vysoce radioaktivní látky, která se začala v podstatě nekontrolovaně šířit po celém městě. Nikdo z mužů totiž nebyl příliš vzdělaný, někteří byli doslova negramotní, symboly značící radiaci nikdo z nich neznal.
Katastrofa, kterou už nešlo zastavit
Každý, kdo se k prášku jen přiblížil (natož když se ho dotýkal a jakkoli s ním manipuloval), se v podstatě okamžitě stal sám radioaktivním. Navíc látka snadno ulpívá na oblečení, kůži, potravinách, šíří se i vzduchem, snadno se dostane do studen, kanalizace a podobně.
Přesto i když už řada lidí trpěla po pár dnech nevolnostmi, závratěmi, zvracením a průjmy – jasnými příznaky radiace – nikdo nepojal žádné podezření a problémy nespojoval s modrým práškem. Až na Marii Gabrielu, manželku majitele sběrny šrotu.
Ta byla přesvědčená, že za její zdravotní problémy a za problémy jejích příbuzných a známých může právě onen magický prášek. Kapsli s ním proto odvezla na hygienickou stanici ve městě.
Smrtící jed? Ale kdepak
I převozem prášku hromadnou dopravou se samozřejmě radiace rozšířila dál, navíc na hygienické stanici nemocné ženě nikdo nevěřil. Taška s radioaktivní kapslí tam dva dny ležela na židli, aniž by si jí kdokoli všiml.
Že jde o obrovskou katastrofu, která bude mít na svědomí velké ztráty, zjistil až mladý fyzik Walter Mendes Ferreira. Ten nejen objevil, že jde o radiační neštěstí, ale od počátku se aktivně podílel na její likvidaci, pomoci zasaženým a zmírnění následků.
V podstatě všichni obyvatelé města byli kontrolováni, zda nebyli kontaminováni, zasažení byli shromážděni na fotbalovém hřišti a drženi v karanténě, aby dál radiaci nešířili. Nejtěžší případy samozřejmě putovaly do nemocnice, a to i do Rio de Janeira, kde se jim lékaři snažili zachránit život.
Životy, které zbytečně vyhasly
Ve čtyřech případech ale smrti zabránit nedokázali. Jako první životem zaplatila šestiletá Leide, které tatínek přinesl prášek na hraní. Nejen že se ho dotýkala, ale z rukou se přenesl i na jídlo, které jí matka přichystala k večeři. Stala se tak obětí s nejvyšší přijatou dávkou záření ze všech.
V podstatě neměla šanci – radiace způsobila otok horní části těla, poškození ledvin a plic, vypadávání vlasů, vnitřní krvácení. Holčička zemřela 23. října 1987 a i po smrti bylo její tělo vysoce radioaktivní a musela být pohřbena ve speciální zapečetěné rakvi z olova a pohřeb provázely i protesty místních.
Ozáření podlehli i dva zaměstnanci sběrny šrotu a manželka jejího majitele, Marie Gabriela, která jako první upozornila na souvislost mezi modrým práškem a zdravotními problémy lidí.
Novinky.czStovky zasažených a oběti, o nichž se nemluví
I životy těch, co samotné ozáření přežili, už ale nikdy nebyly jako dřív. Majitel šrotiště Devair Alves Ferreira trpěl různými zdravotními problémy, propadl alkoholu a v důsledku ozáření onemocněl rakovinou. Zemřel sedm let po incidentu. Podobný osud měli v následujících letech i další obyvatelé Goianie, na rakovinu a další onemocnění způsobená kontaminací podle různých zdrojů zemřelo přes sto lidí.
Radiaci bylo přímo vystaveno 249 osob, 112 tisíc lidí odborníci během několika týdnů po jaderném neštěstí vyšetřili, 46 jich muselo podstoupit okamžitou akutní léčbu a čtyři zmiňovaní nepřežili.
Zdroj: Mixvale.com, Aventurasnahistoria.com, Netflix, National Library of Medicine
