Článek
Rodiče malé Jessicy McClure si v roce 1987 prožili noční můru. Jejich dcerce byl rok a půl a s dalšími dětmi si hrála na zahradě u tety. Maminka a teta ale na vteřinu odběhly do domu kvůli důležitému telefonu, a když se vrátily, po holčičce jako by se slehla zem. Prohledaly vše. A nakonec ji objevily na dně staré nepoužívané, víc než 6,5 metru hluboké a pouhých 20 centimetrů široké studny, nebo spíš trubky na spád dešťové vody…
Tam se dítě nemůže vejít
Ženy okamžitě zavolaly záchranáře, ti ale nechtěli věřit, že v tak uzounké díře je batole. Kočka, malý pes možná, ale rok a půl stará holčička? Když se z temného dna ozval tichý pláč, muži pochopili, že ženy nelžou. A bohužel také to, že záchrana nebude vůbec jednoduchá, naopak se jevila skoro nemožná.
Malá Jessica totiž v rouře uvázla v krkolomné pozici, vlastně v jakémsi rozštěpu s jednou nožičkou směrem dolů a druhou nad hlavou. Byla pevně zaklíněná a nebylo možné ji jakkoli vytáhnout. Byly povolány desítky odborníků z řad záchranářů, zdravotníků, těžařů, stavařů i vrtných expertů. Verdikt zněl jasně: je potřeba vedle roury vykopat souběžný tunel, k holčičce se prokopat, dostat ji do lepší pozice a širším tunelem ji vytáhnout.
Zpívej, Jessico, hlavně zpívej
Jak ale s tak malým batoletem komunikovat, jak poznat, zda vůbec žije? Jako způsob se ukázala písnička z Jessičiny oblíbené pohádky Medvídek Pú – dokud si milovanou melodii broukala, všichni věděli, že naděje na její záchranu tu stále je.
A tak dělníci kopali tunel, k tetině domu se sjeli reportéři a boj o život malé holčičky sledoval celý svět. Jako přikovaný seděl u televize prý i tehdejší prezident USA Ronald Reagan. Všichni doufali v jediné – že Jessica nepřestane zpívat…
Tunel nepomohl
Po několika hodinách byl vykopán tunel, do kterého se spustil záchranář. A pak se zezdola ozvalo to, co nikdo nechtěl slyšet: Nepůjde to! Mezi rourou a tunelem byla totiž skála. Žádná zemina, jíž by se šlo celkem snadno k holčičce prokopat, ale nepropustná masa kamene.
Ze dna roury se stále ozývala melodie z Medvídka Pú, jenže bylo znát, že Jessičin hlásek stále víc slábne. V tu chvíli začali plakat i ostřílení záchranáři. Že dívenka přežije, věřil už jen málokdo. Vzdát se ale nechtěl nikdo.
Na místo byl povolán důlní expert, naprostá špička v oboru. Navrhl využít úplnou novinku: řezání vodním paprskem, který jako jediný dokázal prorazit tu zpropadenou skálu. Práce trvaly šílených 45 hodin a pokaždé, když dětské broukání utichlo, svět jako by se zastavil.
A zrodil se hrdina
Jakmile byla skála provrtána, bylo potřeba najít někoho drobného, ale zároveň dostatečně silného, aby mohl holčičku vynést nahoru. Nabízelo se hodně lidí, nakonec se dolů spustil hasič Robert O’Donnell. Právě jemu se podařilo Jessicu chytit za spodní nohu, stáhnout ji k sobě a s vypětím všech sil ji vytáhnout nahoru. Když zubožené dítě předával záchranářům, vznikla slavná fotografie, za niž její autor Scott Shaw získal Pulitzerovu cenu. A z doposud neznámého záchranáře se stal národní hrdina.
Jessica okamžitě putovala do nemocnice. Lékaři byli přesvědčeni, že jí budou muset amputovat nožičku, kterou měla celých 58 hodin v nepřirozené pozici nad hlavou, a tím byl přerušen průtok krve. Nakonec se jim ale podařilo končetinu zachránit – dívka přišla jen o palec.
Následoval rozvod a sebevražda
Přestože záchrana dívenky skončila happy endem, o osudu některých zúčastněných se to říct nedá. Například manželství Jessičiných rodičů skončilo v roce 1990 rozvodem. Tatínek totiž své ženě neustále vyčítal, že dcerku neuhlídala (dodnes nikdo neví, jak mohla holčička do roury spadnout, podle všech výpovědí byla studna zajištěna těžkým balvanem). On si zase prý až příliš užíval mediální pozornost, a zatímco Jessičina maminka chtěla konečně klid, tatínek údajně toužil po slávě.
Mnohem tragičtější osud potkal Roberta O’Donnella, hasiče, který holčičku vytáhl ven. Objevila se u něj posttraumatická stresová porucha. Několik let se potýkal s nočními můrami, v nichž se znovu a znovu spouštěl do tunelu, ale na jeho konci živou Jessicu nenacházel.
Navíc i on propadl kouzlu mediální slávy a role hrdiny si užíval plnými doušky. A když o něj zájem opadal, těžce to nesl. Trpěl silnými migrénami a bral stále víc léků. Přišel o práci, rozpadlo se mu manželství, dokonce skončil v protidrogové léčebně. Dvakrát se pokusil o sebevraždu prášky, ale pokaždé byl na poslední chvíli zachráněn.
V dubnu 1995 si vzal brokovnici, dojel na osamělou planinu v prérii a na zbrani namířené na svou hlavu stiskl spoušť. V jeho autě zůstal jen krátký vzkaz: „Omlouvám se, že to řeším tímhle způsobem. Ale život je na hovno.“
Zdroj: People.com, Findagrave.com, Novinky.cz
Záchranáři stojí vždy v první linii. Nezemřeli v troskách, ale zabíjí je rakovina. Jak to bylo s přeživšími teroristických útoků ze září 2001?
