Článek
V pondělí 25. května je takzvaný Pomněnkový den, kdy si celý svět připomíná ztracené a doposud nenalezené děti. Ty, po nichž rodiče i policie roky marně pátrá. Ty, po nichž zůstává jen bolestná otázka: „Kam zmizelo mé dítě?“
V Česku je nejslavnějším zmizelým dítětem Honzík Nejedlý. V roce 1998 devítiletý klučina z pražského Podolí šel jen za kamarádem, co bydlel kousek od něj. A domů už se nikdy nevrátil…
Zmizení beze stop
Byla to obyčejná lednová sobota a Honzík se doma jednoduše nudil. Přemluvil proto maminku, aby ho pustila za kamarádem hrát počítačové hry. Vždyť bydlel jen asi 300 metrů od něj, jen pár minutek chůze a je tam. A v pět bude doma na večeři.
Jenže na tu se nikdy nevrátil. Vlastně ani ke kamarádovi nikdy nedošel. Zmizel v podstatě beze stopy, na frekventované pražské ulici, kde chodí a jezdí stovky lidí. Poslední, kdo ho viděl, byl místní pediatr, co zrovna venčil psa.
„Ahoj, kam jdeš?“ zeptal se chlapce. Ten vesele odpověděl, že za kamarádem. Byl jen sto metrů od jeho domu, ale právě tohle jsou metry, které navždy změnily život jeho i celé jeho rodiny.
Když Honzík nedorazil v domluvený čas domů, začala ho maminka s tatínkem hledat po okolí, sháněli všechny jeho kamarády. A večer už vyděšení volali policii, která začala chlapce také hledat. Ovšem marně – po klučinovi jakoby se slehla zem, neexistovala jediná stopa, která by je k němu mohla dovést.
Pátrání, jaké Praha ještě nezažila
A tak se rozjela obrovská pátrací akce, kterou snad hlavní město ještě nezažilo. Vrtulník s termovizí létal nejen nad Honzíkovým bydlištěm, ale pátral i v oblasti Motola a Barrandova. Říční policie den co den prohledávala Vltavu, zda řeka nevydá chlapcovo tělo. Stovky lidí, policistů i dobrovolníků, pročesávaly Podolí a jeho okolí. A nejenže bylo po Honzíkovi vyhlášeno celostátní pátrání, hledal ho i Interpol.
Pátralo se všude – v řece, v branických skalách i v podzemních štolách, v nichž za okupace Němci schovávali munici. Po Praze visely plakáty s fotkou Honzíka, za jakékoli informace o něm tehdy rodiče nabízeli sto tisíc korun. Odměnu pak dokonce navýšili na milion, peníze jim nabídla sousedka, která na tom byla finančně líp než oni.
Rodinu kontaktovali i nejrůznější vědmy a senzibilové, a ačkoli Honzíkovi rodiče byli k této formě pomoci skeptičtí, v zoufalosti viděli naději i v nich. Nic z toho ale nevedlo k nalezení jejich syna – živého či mrtvého.
Spousta teorií, ale nic z toho
Vražda? Únos? Pedofilové? Mezinárodní gang, co obchoduje s dětmi? Teorií na to, co se s Honzíkem stalo, existovalo a vlastně stále existuje mnoho. Žádná ale není podložená žádnými důkazy, stopami, ničím.
Honzíkův tatínek zasvětil pátrání po synovi zbytek svého života. Nikdy se nevzdal možnosti, že ho s manželkou opět obejme, ale jisté je jen jedno. Už to nikdy nestihne, zemřel v roce 2014 na rakovinu plic.
Maminka chlapce už ale naději nejspíš ztratila, a tak dál žije s bolestí ze ztráty syna. „Nikdy se s tím ale nesmířím… Ten den v kalendáři vždycky zaškrtám černou lihovkou,“ řekla v roce 2019 Ivana Nejedlá pro Seznam Zprávy.
Přesto se rodina i po zmizení chlapce snažila žít, jak jen to šlo. Už jen pro Honzíkovu mladší sestru, které byly v době jeho zmizení čtyři roky. Manželé po čase dokonce adoptovali i holčičku, prázdno po Honzíkovi ale bylo velké. Přijít o dítě je vždy ukrutná bolest, ztratit ho ale tak, že netušíte, co se s ním stalo, zda žije či je mrtvé, trpělo či trpí, to je něco nepředstavitelného.
Zdroj: SeznamZprávy, iDnes.cz, Novinky.cz, Policie.gov.cz, Prevencekriminality.cz
