Odsuzuji vás k trestu smrti přejetím! Bezcitná masová vražedkyně, nebo oběť systému? Jak to bylo s Olgou Hepnarovou

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Od hrůzného činu Olgy Hepnarové uplyne za pár dní 52 let, ale děsivý je pořád stejně. Jen z představy, kolik zla, nenávisti a nelítostné brutality se může skrývat v jedné zlomené a nemocné duši. A že všechna ta hrůza může mít tvář krásné, mladé, tiché dívky, která do onoho okamžiku životem proplouvá spíš jako tichý smutný stín.

Olga Hepnarová se narodila do naprosto standardní rodiny. Její matka byla zubařka, otec bankovní úředník, měla také starší sestru Evu. Ale Olga nebyla šťastná.

Své rodiče popisovala jako bezcitné, otec ji podle jejích výpovědí bil, fyzicky trestána byla i matkou a oběma babičkami. Období předškolního věku popsala tak, že všichni členové rodiny se k ní chovali jako k nalezenci, nikoli jako k vlastní. Právě v dětství se nejspíš zažehl plamen hněvu, který v ní doutnal celé roky, až bohužel vzplanul na plno.

Hepnarová byla sečtělá, nadprůměrně inteligentní, tichá. Ve škole jí to vysloužilo nálepku „divná“ a samozřejmě byla terčem šikany. Vztek, hněv a pocit křivdy si tehdy vybíjela tím, že se prala, ve škole byla mnohdy agresivní, jako by se všem příkořím snažila vzdorovat.

Spisovatel Andrej Drbohlav, autor knihy Psychologie masových vrahů, ale napsal, že časem se tento její vnější hněv změnil na vnitřní. Na ten, který následně dlouhé roky živila ve svém nitru a nakonec ho přetavila v pomstu celé společnosti. Na akt, který nepřežilo osm lidí.

Ještě ve třinácti letech ale zkoušela své trápení ukončit a pokusila se o sebevraždu. Skončila v psychiatrické léčebně v Opařanech, kde dokončila povinnou školní docházku. Bohužel i tam podle svých slov zažívala jen šikanu a příkoří a její zloba vůči všem se jen stupňovala.

Existuje samozřejmě řada teorií o tom, co vlastně bylo s Olgou Hepnarovou špatně. Je zjevné, že psychicky v pořádku nebyla, říct ale zpětně, co přesně jí bylo, je těžké.

V době jejího pobytu v psychiatrické léčebně v souvislosti s ní tamní lékaři mluvili a disharmonickém vývoji, negativismu, afektivní labilitě, výkyvech nálad se sklonem k depresím, povýšenectví, neochotě zapojit se do kolektivu a podobně. Každopádně přesná diagnóza nepadla. Jeden z psychiatrů měl sice podezření na schizofrenii, nicméně podpory od kolegů se nedočkal, tak to nikdo nebral v úvahu.

V novodobých teoriích se objevuje názor, že mohla Hepnarová trpět Aspergerovým syndromem. To je porucha autistického spektra, která může mít mnoho podob, každopádně často se zde snoubí nadprůměrná inteligence s potížemi s komunikací a sociálním chováním. To je ale opravdu jen teorie, někoho zpětně diagnostikovat je v podstatě nemožné.

Přestože se Hepnarová opakovaně snažila začlenit do „normální“ společnosti (vyučila se knihovnicí, snažila se pracovat, ale v žádném zaměstnání nevydržela příliš dlouho, nakonec našla v Praze práci jako řidička), stále a dokola končila sama na jejím okraji.

S rodinou se odcizila, žila sama v nuzné chatce bez elektriky a vody v obci Oleško za Prahou, a ani intimní vztahy jí nevycházely. Podle všeho si nebyla jistá ani svou orientací, jejími sexuálními partnery byli muži i ženy. Koneckonců ona sama sebe nazývala sexuálním mrzákem.

>>>Jste na ženy, nebo na muže? Podle těchto znamení to poznáte

V kombinaci se svou extrémní citlivostí a sklony k paranoii opravdu snadno mohla nabýt domu, že celý svět je proti ní. A v hlavě se zrodil jasný plán – za vše zlé, co se jí v životě děje, je potřeba se pomstít.

Že v sobě nemá žádnou lítost, dokázala už v roce 1970. Tehdy se pokusila zapálit hospodářskou usedlost v Zábrodí, kterou její rodina využívala k rekreaci. Dveře obytné budovy polila benzinem a zapálila je s tím, že doufala, že se oheň vikýřem dostane do seníku a celá usedlost lehne popelem. V té době v ní spala její sestra Eva a dva nájemníci – starší manželé.

Právě oni se naštěstí včas vzbudili, požár uhasili a škoda byla minimální, tehdy byla vyčíslena na padesát korun. Nikomu se tak nic nestalo a ani Olgu Hepnarovou nikdo nepodezříval, ke žhářství se přiznala až během psychiatrického vyšetření v roce 1973 po svém útoku nákladním vozem. Když se jí ptali, zda si byla vědoma, že mohla zemřít její sestra a další dva lidé, odpovídala velmi chladně - zabít je v plánu neměla, ale ví, že stát se může leccos.

Další tři roky Olga Hepnarová žila se svými děsy v duši a spřádala plán. Světu, který jí celý život jen ubližoval, se rozhodla pomstít. Šlo jen o to, jak to udělat.

Jednou z variant byla střelba na pražském Václavském náměstí, ale sehnat střelnou zbraň nebylo lehké, navíc se bála, že by byla příliš brzy zneškodněna. A nestihnout zabít dostatek lidí, to pro ni bylo horší než vlastní smrt. Další variantou bylo vykolejení vlaku nebo odpálení bomby v místnosti plné lidí, dva plány, které ztroskotaly kvůli technické náročnosti.

A tak si tehdy dvaadvacetiletá žena půjčila nákladní vůz a 10. července 1973 vyrazila po třídě Obránců míru (dnes ulice Milady Horákové) směrem od Letné. U Strossmayerova náměstí chtěla najet do lidí, kteří na chodníku čekali na tramvaj. Jenže když tam dorazila, bylo jich tam jen pár, a to Hepnarové nestačilo. Chtěla zabíjet ve velkém.

A tak kroužila po okolních ulicích, hledala jiné místo vhodné pro masovou vraždu. Nakonec se ale zase ocitla u Strossmayerova náměstí a tentokrát tam bylo lidí dost. Bez zaváhání strhla volant. Někteří mladší stihli uskočit, jiní v hrůze skákali do výloh, ti starší či méně pohotoví zůstali pod koly vraždící bestie.

Tři z nich byli mrtví na místě, další tři zemřeli během převozu do nemocnice, jeden lidský život vyhasl chvíli po převozu. V nemocnici skončila i jednasedmdesátiletá žena, jíž vůz Hepnarové utrhl nohu – děsivé zranění sice přežila, ale po několika měsících v nemocnici na následky stejně zemřela. Stala se osmou obětí.

V tehdejším komunistickém Československu se samozřejmě tenhle případ držel pod pokličkou, v novinách se objevila jen malá zpráva o tragické dopravní nehodě a soud s Hepnarovou se konal s vyloučením veřejnosti. Svého činu ale mladá žena nikdy nelitovala, naopak do poslední chvíle byla přesvědčená o tom, že přesně tohle si společnost zasloužila.

Jasně to napsala i v dopise, který ještě před svým činem rozeslala do redakce Mladého světa a Svobodného slova: „Jsem zničený člověk. Člověk zničený lidmi. Mám tedy na vybranou: zabít sebe, nebo zabít druhé. A rozhoduji se takto: OPLATÍM SVÝM NENÁVISTNÍKŮM. Kdybych odešla jako neznámý sebevrah, bylo by to pro vás příliš laciné… Já, Olga Hepnarová, oběť vaší bestiality, odsuzuji vás k trestu smrti přejetím a prohlašuji, že za můj život je x lidí málo.“ Dopis zakončila děsivým „acta non verba“, tedy v překladu „činy, ne slova“. Za masovou vraždu osmi lidí byla Olga Hepnarová odsouzena k trestu smrti, oběšena byla v březnu 1975 ve věku třiadvaceti let.

Zdroj: pantharei.estranky.cz, Novinky.cz, Seznamzprávy.cz, Reflex

Lítost i opovržení a odpor. Takové emoce v lidech vzbuzuje Olga Hepnarová, ale i další ženy. Jak to bylo s hrdinkou filmu Requiem pro panenku? Ta skutečná byla týraná transsexuálka plná agrese