Styděl se přikládat ženám hlavu na prsa, tak vynalezl stetoskop. Jak to bylo s geniálním lékařem, který změnil medicínu?

René Laënnec se narodil ve francouzské Bretani ve městě Quimper. Dětství ale rozhodně snadné neměl. V pěti letech mu zemřela matka na tuberkulózu – nemoc, která nakonec provázela celý jeho pracovní i osobní život. Nemoc, která mu nakonec vzala všechno, ale zároveň z něj učinila lékaře, který se hned z několika důvodů zapsal do historie medicíny.

Když malému Renému zemřela matka, rodina byla na dně. Jeho otec byl sice právník a státní úředník, ale celý život byl finančně nezodpovědný, neuměl s penězi hospodařit a v podstatě se stále topil v dluzích.

Navíc se poměrně rychle po smrti manželky znovu oženil a založil novou rodinu, kterou před tou původní dost upřednostňoval. René a jeho o rok mladší bratr Michaud se tak pro svého otce stali spíš finanční přítěží. A když vypukla Velká francouzská revoluce, Reného otec přišel o práci a oba syny se rozhodl poslat k jejich prastrýci a strýci do Nantes. A právě strýc Guillam byl děkanem tamní lékařské fakulty a dokázal v něm zažehnout vášeň pro medicínu.

>>> První moderní gay. Rodina stála při něm, přesto zemřel v osamění. Jak to bylo s Karlem Heinrichem Ulrichsem

A tak nakonec René Laënnec vystudoval medicínskou univerzitu v Paříži a absolvoval i další studia v Nantes. V roce 1810 ale do jeho života opět vstoupila tuberkulóza – tentokrát mu vzala jeho bratra. Michaud nemoci podlehl v pouhých 27 letech. To byl nejspíš okamžik, kdy se Laënnec ponořil do vědeckého bádání a hledání možností, jak s nemocí, kvůli níž přišel o matku i milovaného bratra, bojovat.

Při vyšetřování nemocných ale narážel na problém, který mu způsobovala jeho obrovská stydlivost a počestnost. Bylo mu vrcholně nepříjemné pokládat své ucho na hrudníky vyšetřovaných žen, což ale byla v té době v podstatě jediná možnost, jak si pacienty poslechnout.

Ano, René Laënnec byl velmi počestný a prudérní muž, na druhou stranu na počátku 19. století platila při vyšetřování žen obecně poněkud přísná pravidla. Jakkoli se jich dotýkat na intimních místech bylo dost na hraně. Proto je lékaři často poslouchali zezadu, ucho nepřikládali na hrudník, ale na záda. To ovšem nebylo tak účinné.

Když tedy Laënnec jednou vyšetřoval skutečně pánem bohem obdařenou pacientku, vzpomněl si na děti, které si pomocí dřevěné trubky posílaly vzkazy. A napadlo ho, že i v jeho případě by něco podobného mohlo fungovat. Popadl tedy štos papírů, sroloval je do ruličky a když na druhý konec přiložil ucho, zjistil, že slyší ještě líp, než když poslouchá s tváří na těle nemocného.

Z ruličky se pak brzy stala zužující se trubice, kterou širší částí přikládal lékař na hrudník nemocného, užší konec ke svému uchu. Fungovalo to ještě líp a vynález, který změnil podobu lékařství, byl na světě. René Laënnec mu dal jméno stetoskop – podle řeckého slova stethos (hrudník) a skopein (zkoumat).

O čtvrt století jej pak zdokonalil Američan George Camman, když vymyslel variantu vedoucí do obou lékařových uší. A ten se s menšími úpravami vlastně používá dodnes; jeho technicky vylepšené verzi se říká fonendoskop.

Byť o stetoskopu se v souvislosti s René Laënnecem mluví nejčastěji, v oblasti medicíny toho dokázal mnohem víc. Ještě před tímto vynálezem jako první popsal cirhózu jater. Navíc tak důkladně a dobře, že akutní nekróza jater byla historicky pojmenována po něm jako Laënnecova žlutá atrofie jater.

A Laënnec je autorem i dalšího dodnes v medicíně běžně používaného termínu pro zhoubný nádor kůže – melanom. Použil jej během své přednášky v roce 1804 a už tehdy si pomohl řečtinou. Slovo mélas totiž v řečtině znamená černý.

Život je ale plný paradoxů, a tak Laënneca nakonec zabilo to, proti čemu celý život bojoval. V době, kdy bádal nad tím, jak vyhrát nad tuberkulózou, se touto nemocí sám nakazil. Pravděpodobně při pitvách nakažených nebo při jejich vyšetřování.

Chatrné zdraví ho trápilo odjakživa: měl astma, trpěl nápory únavy a horečkami a podle některých teorií vlastně tuberkulózou trpěl posledních dvacet let svého života. On sám to ale odmítal, tuto diagnózu potvrdil až v roce 1826. Jen pár měsíců poté zemřel, bylo mu pouhých 45 let.

V době, kdy už na tom nebyl dobře, se o něj staral jeho synovec Mériadec, který byl také lékařem. Je smutným paradoxem, že ho vyšetřoval jeho vlastním vynálezem. Pečovala o něj ale také jeho hospodyně, kterou si dva roky před svou smrtí vzal. Dokonce spolu čekali i dítě, ale těhotenství po pár měsících skončilo potratem.

Přímé potomky tak po sobě slavný lékař nezanechal, přesto jeho odkaz žije. Vlastně pokaždé, když některý z lékařů na celém světě vezme do ruky fonendoskop.

Zdroj: National Library of Medicine, Květy, Encyclopedia.com

Gynekologie začala krutými pokusy na otrokyních, operovali je při plném vědomí. Jak to bylo s Anarchou Westcott?