Pod parou, film, po kterém vás přejde chuť na skleničku. Otázka zní: Co dělat místo chlastání?

„Já romantické komedie moc nemusím,“ byla jedna z vět, která zazněla v sále kina těsně před začátkem premiéry nového česko-slovenského filmu režiséra Rudolfa Biermanna, Pod parou. Ta obava ale byla zcela zbytečná. Adaptace úspěšného dánského oscarového filmu Chlast z roku 2020 má mnohá plus, ale romantika ani salvy smíchu mezi nimi určitě nejsou. Ovšem nápad postavit remake filmu, ve kterém se čtyři profesoři rozhodnout vyzkoušet, co s lidmi dělá alkohol, ryze na ženských postavách, vůbec není špatný. Původnímu vyznění filmu totiž dodal zcela nový rozměr.

Výchozí myšlenka původního filmu Chlast i jeho nové verze Pod parou vychází z premisy údajné vědecké studie. Ta tvrdí, že se všichni rodíme s přirozeným nedostatkem alkoholu v krvi. A náš organismus prý mnohem lépe funguje při dosažení a udržování jeho hladiny na úrovni 0,5 promile. V takové chvíli jsme přátelštější, veselejší, otevřenější, problémy se nám nezdají tak velké a umíme je lépe řešit. A přesně to se čtyři učitelky, které ztvárňují Hana Vagnerová, Alžběta Ferencová, Judit Pecháček a Zuzana Bydžovská, rozhodnou otestovat v praxi.

Co na tom, že ve skutečnosti žádná taková teorie vlastně neexistuje. Za jejího autora je považován norský psychiatr Finn Skårderud, ten ale vše označil za jedno velké nedorozumění, které vyšlo z jeho předmluvy ke knize o alkoholu. „Byl to vtip. A hned v následujícím odstavci jsem napsal, že to není pravda,“ řekl pro portál france24. Legenda o potřebném udržování hladinky, která člověku prospívá k lepšímu a veselejšímu životu, ale byla na světě!

Zastánci původní verze filmu v mužském podání nehýří nad česko-slovenskou novinkou nadšením. Když bychom ale chtěli být fér a tolik nesrovnávat, nebo ještě lépe odhlédnout od originálu a podívat se na snímek Pod parou jako na samostatný film, je třeba říct, že rozhodně patří k tomu lepšímu, co bylo v našich končinách natočeno. Režisérovi se povedlo dát dohromady velmi dobré herecké obsazení, které na sebe evidentně slyší - společné hraní působí velmi harmonicky.

Což všechny hlavní hrdinky samy potvrzují. „Bylo to krásné, intenzivní natáčení, které jsme si všechny moc užívaly,“ řekla za všechny Hana Vagnerová na tiskové konferenci po premiéře. Vyzvednout lze především výkon Zuzany Bydžovské, která hraje tak uvěřitelně, že si po zhlédnutí filmu máte chuť dát maximálně kafe nebo limonádu. A hodně rychle pochopíte, že chlast jako náplast na smutek prostě nefunguje. Až tak je přesvědčivá.

Celý příběh hezky plyne, i když některé scény působí možná až příliš artově a jiné lehce levitují na hraně trapnosti. Ale ono na ženském pití, které se z původně nevinného experimentu rychle strhává na cestu k závislosti, vlastně nic pěkného není. I proto jako varování funguje příběh docela dobře. A místy z něj až mrazí…

Ocenit lze i skvěle vybrané lokace a celou výtvarnou stránku filmu včetně kostýmů, která rozhodně vystupuje nad průměr české kinematografie. V dalších vedlejších rolích stojí za zmínku přesvědčivý Martin Myšička v roli ředitele školy či Jiří Havelka jako nevěrný manžel jedné z hrdinek. Svou šanci tu dostali i nejmladší pokračovatelé známých hereckých dynastií - František Prachař a Josef Jan Abrhám, o kterých jistě ještě uslyšíme. V menší, ale výrazné roli taxikáře se objeví i Petr Čtvrtníček, který svůj pohled na český přístup k alkoholu shrnul dost výstižně: „My nechlastáme jako šílení, u nás pijeme, protože máme tu možnost. Není problém nechlastat, problém je v tom, co dělat místo toho chlastání.“

Nemám problém s alkoholem. Vážně? Pracovat a platit účty nic neznamená. Nebezpečné pití se pozná jinak!