Už při natáčení Anděla Páně bylo jasné, že se nám pod rukama rodí něco úžasného! vzpomíná režisér Jiří Strach

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Hlavní postava z oblíbené pohádky Lotrando a Zubejda, které za dva roky bude už úctyhodných třicet let, je jednou z nejvýraznějších hereckých rolí Jiřího Stracha. Díky ní se stal známý, ač měl v té době už za sebou pěknou řádku dětských rolí – například ve filmech Smrt krásných srnců, Páni Edisoni nebo Cesta na jihozápad. Jak se Jiří Strach vlastně dostal k režii a proč svůj nový film Lajf zasadil do neutěšeného bezčasí konce 80. let?

Postavu mladého Lotranda už vám asi nikdo neodpáře…

A já jsem za to rád. Ta pohádka je nesmírně povedená, laskavá a ani po letech neztratila své kouzlo. A díky ní mě lidé začali trochu znát. Dá se i říct, že mi usnadnila mé režisérské začátky, takže za ni budu navždy vděčný.

Jak jste se k hraní a později k režii vlastně dostal? Pokud vím, z umělecké rodiny nejste.

To vůbec. Tatínek pracoval v bance, maminka byla inženýrka ekonomie, bratr je lékař. Mě si našli jako dětského herce ve škole. A měl jsem to štěstí, že jsem mohl koukat pod ruce takovým režisérům, jako byl Karel Kachyňa, Vít Olmer nebo Zdenek Sirový. A když jsem se pak rozhodoval, co po gymplu dál, byla režie jasná volba. Za bývalého režimu bych asi neměl šanci, ale naštěstí přišla sametová revoluce a mě vzali napoprvé. Což bylo obrovské štěstí.

Nebo talent. Je pro režiséra výhoda, když si vyzkoušel i hraní?

Určitě. Jiřina Bohdalová s oblibou prohlašuje: Ty nám vidíš až do žaludku! Už při přípravě si v hlavě přehrávám, co a jak půjde natočit. Vím, jak se herec cítí, jaké má možnosti a co potřebuje. Rozumím tomu, co je před kamerou příjemné, co lze zahrát a co ne. To je rozhodně výhoda.

Když se na své filmy po letech někdy podíváte, nemáte třeba touhu něco opravit?

Já se na své filmy a seriály zásadně nikdy nedívám, takže naštěstí ne. Stanovil jsem si to jako takové pravidlo i bič na svou případnou pýchu a snažím se to dodržet.

To ani o Vánocích na Anděla Páně?

Ne. Maximálně kouknu, jestli je dobrý zvuk či se nevloudila nějaká chybička při přehrávání, ale jinak opravdu ne.

Někde jste řekl, že vaším nejlepším kritikem je vaše žena. Moc o ní nemluvíte, a když, tak jen s velkým respektem a obdivem. V čem je podle vás to kouzlo, že někomu se povede celoživotní, naplněný a láskyplný vztah a jiný ve vztazích jen tápe či opakovaně zažívá bolest rozchodů?

Na to není lehké odpovědět, ale pokud můžu soudit podle sebe, tak základ si každý neseme především z rodiny. To, jak se k sobě vaši rodiče chovají, do sebe odmalička nasáváte. Vidíte je, jak spolu mluví, jak se třeba i hádají a pak usmiřují. Jak maminka dělá naoko fóry, ale už je na ní znát, že se chce přestat zlobit a s tatínkem se udobřit… To je ten vzor, který si v sobě nesete a podvědomě se jej snažíte dosáhnout. Moji rodiče spolu žili neuvěřitelných 62 let a měl jsem asi to štěstí, že mi opravdu byli tím nejlepším příkladem.

Dá se tedy i říct, že jste zastáncem tradičního uspořádání rolí v rodině? Dnes je hodně v kurzu až velká míra hyperkorektnosti. Jsou tu i trendy, že bychom místo maminka a tatínek měli říkat výhradně rodiče…

Ano, rodič číslo 1 a rodič číslo 2, aby se nikdo neurazil. Přiznám se, že tomu moc nerozumím. Vždyť vztah matky a dítěte je ten nezákladnější na tomto světě. Všichni ho potřebujeme a čím láskyplnější a naplněnější je, tím lépe pro každého. Otcovská role vždy byla a podle mě stále je malinko odlišná, byť neméně důležitá. Takže ano, moc nevidím důvod, proč tohle nějak zásadně měnit.

Velmi intimnímu vztahu matky s dcerou se věnuje i váš nový film Máma, který na obrazovkách České televizi uvidíme koncem roku. Ten námět je velmi neotřelý a podle traileru, který jsem viděla, i nesmírně silný a emotivní. Jak jste na něj přišel?

Před lety jsem v médiích četl příběh o mentálně postižené matce s malou dcerou, které společně utekly někam do lesů v Německu a trvalo 14 dní, než je našli. Říkal jsem si, co tam ty holky dělaly? Co jedly a co je k tomu vůbec vedlo? Přišlo mi to jako skvělý námět, tak jsem to poslal Marku Epsteinovi. Ten se, jak je u něj zvykem, na rok odmlčel a pak mi poslal naprosto fantastický scénář. Ovšem trvalo dalších osm let, než na něj přišla řada a mohli jsme začít natáčet. Některé projekty musí zkrátka uzrát.

Děj jste oproti původnímu záměru nezasadil do současnosti, ale na konec 80. let. Proč?

Přišlo mi, že tehdejší neutěšené „bezčasí“ je pro něj mnohem vhodnější scénou. Dnes by ty dvě asi našli mnohem dřív, všude by se o tom psalo, pátral by po nich vrtulník s termovizí… Tehdy by nikoho moc nezajímaly, každý se staral hlavně sám o sebe. Navíc mou ambicí je točit univerzálně platné příběhy, ne ty poplatné době, které velmi rychle vyšumí. Snad to nebude znít příliš nadneseně, ale upřímně se snažím o takové, na které se budete moci podívat i po letech a pořád budou aktuální. A snad tu po mně i jednou zůstanou.

Při hledání hereček jste měl neobvykle šťastnou ruku, už z ukázek je jasné, že Elizaveta Maximová v hlavní roli odvedla naprosto brilantní výkon.

Přiznám se, že s takovým přístupem k roli jsem se ještě nikdy nesetkal. Hrát ženu s IQ kolem padesáti je obrovská výzva a ona k ní přistoupila neuvěřitelně zodpovědně a disciplinovaně. Během těch dvou hodin v maskérně se do své postavy naprosto ponořila a nevystupovala z ní ani o přestávkách mezi jednotlivými scénami. O něčem podobném jsem do té doby četl jen u herců v Hollywoodu. Co víc si režisér může přát?

Obrovské štěstí jsem měl i s dalšími herečkami. Sehnat velmi talentovanou patnáctiletou slečnu Sophii Šporclovou se u nás podobá zázraku – a mně se přihodil. Navíc její mladší já – Valentýnka Bečková – je také báječná mladá herečka, a ještě jsou si podobné… Je až zarážející, že se v jednom filmu všechno takhle krásně sešlo.

Vy vůbec o ženách mluvíte s respektem, úctou a obdivem, což dnes není zrovna běžné. Nedošli jsme se snahou o emancipaci někam, kde vlastně už ani nechceme být?

Emancipace je zdravá věc. Bohužel do chvíle, než ji opanují feminističtí ultras, kteří dobrou snahu promění v ideologii. Já jsem odmala chodil do kostela u nás v Čelákovicích a ten je zasvěcen Nanebevzetí Panny Marie. Celé dětství jsem tedy vzhlížel k oltáři, na kterém je žena. Zapšklé feministky by teď křičely: Žena má na víc než být jen matkou!

Jistě, když se podíváme na velké světice středověku, byly to často nesmírně emancipované ženy. Kupříkladu Kateřina Sienská přemluvila samotného papeže, aby se vrátil z Avignonu do Říma. Takže ano, já mám velký respekt k ženám, které něco dokázaly, mají svou svébytnost a svou svobodu.

Máma je televizní film, není škoda, že ho neuvidíme i v kinech?

Nemám moc rád, když někdo říká, že točí jen pro televizi. Já si jí jako média nesmírně vážím. Máte pravdu, že tenhle film by velké plátno určitě unesl, ale kolik by na něj přišlo lidí? Dvacet tisíc? To by bylo považováno za neúspěch. V televizi ho hned při premiéře vidí mnohonásobně víc diváků a to mě moc těší.

Někdy se ale stane, že se to obrátí. Anděla Páně jedničku jsme původně točili jako televizní pohádku, ale už při natáčení nám začalo být jasné, že se nám pod rukama rodí něco úžasného. Sešlo se tam tenkrát tolik dobrých věcí – kromě výborné předlohy Boženy Němcové a natáčecího scénáře i napadl sníh, herci byli skvělí…

Vážně jste už při natáčení věděli, že tvoříte něco hodně dobrého?

To poznáte. Když jsme si pouštěli první natočené scény, bylo všem jasné, že opravdu děláme pěkný film. O to víc nás to všechno vybičovalo dát do toho maximum a rozhodnutí, že půjde nejdřív do kin a až pak do televize, pak už to bylo vlastně jednoduché.

Je hodně těžké na podobný úspěch navázat?

Čím jsem starší, tak mám před každou novou prací čím dál tím větší respekt. Natočit jeden dobrý film není zase tak těžké, ale pátý nebo sedmý? Nikdy nevíte, jestli se vám sejde vše, aby byl úspěšný. Těch veličin, které se musí protnout, je vždycky víc – téma, herci, štáb, lokace, doba a nálada ve společnosti, do níž film zrovna uvádíte… Nikdy nemáte jistotu, že se trefíte.

Oba vaše poslední filmy Máma a Lajf (ten uvidíme příští rok na jaře), jsou vlastně trochu smutné, vážné snímky, nabité silnými tématy plnými otázek i emocí. Myslíte, že je na ně ten správný čas?

Doufám, že ano. Nemáme za sebou zrovna lehká léta, ale jsem optimista a věřím, že to nejhorší máme za sebou. Snad se nemýlím, ale opravdu věřím v to lepší v nás.

Je něco, co vám v naší společnosti citelně chybí? Mně osobně třeba laskavost, která mi přijde čím dál vzácnější…

Zapomněli jsme si odpouštět. Náš západní svět posledních dva tisíce let rostl kulturně i duchovně z jedné modlitby: Otčenáš. A tam se říká: Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. V jedné větě je sebereflexe i tolerance k druhým, laskavost chcete-li. Tuto modlibu, sedm prostých vět, naše moderní společnost zapomněla. Kdo z nás ji dnes umí zpaměti? Pak se nesmíme divit, jak se k sobě lidé chovají třeba za volantem, jak připomínají a vyčítají dávné chyby toho či onoho. Chybujeme přece všichni. Problém je, že dnešní člověk má pyšný pocit, že pokrokem už dosáhl božské dokonalosti.

A kdoví, co s námi všemi udělá nástup AI. Vítáte ji, nebo z ní máte obavy?

Něco vám řeknu. Když jsem ji nedávno jen tak zkoušel, zjistil jsem, že ví, jak se jmenuje naše kočička. Asi jsem to někdy někde řekl a ona to ví. Zvláštní, že? Mnohem víc mě ale děsí, jak je zneužitelná. Ideální nástroj k ovládání mas. Napřed zajistíme, že AI všichni bezmezně uvěří, a pak skrze ni vyšleme nějakou „naši“ pravdu. Tam obavu opravdu cítím.

Tak pojďme skončit trochu veseleji: Co dělá režisér, když netočí?

Leží na peci a cpe se koláčema…

Teď si děláte legraci?

Vůbec! Mám chalupu v Podkrkonoší, kde si i v létě s chutí zatopím v peci a borůvkové koláče miluju. Moje Magdalénka umí ty nejlepší na světě. Trávíme tam každou volnou chvilku, a ač miluju cestování, poslední dobou zjišťuju, že je mi tam nejlíp. Vím, že do téhle země patřím, mám to v genech. Moji předci, které tatínek zmapoval až do 16. století, byli především sedláci, i když se v těch našich rodokmenech objevilo i jméno Jiří z Kunštátu a Poděbrad… Takže je možné, že já – ryzí katolík - mám mezi svými předky husitského krále.

>>>Nechutně praktická a pragmatická Marika Šoposká: Občas jsem hrozná kráva, co si všechno musí udělat sama a nejlíp