Článek
Jdu po ulici v minisukni a auta na mě troubí, občas se někdo nabourá.
Chlapi se za mnou otáčejí.
Pořád mě někdo balí, zve na rande, tahá do postele, líčí mi, jak beze mě nemůže žít.
Všichni jsou ze mě paf.
A lepí se na mě muži, co jdou po vzhledu, mládí, chlapi, co se chtějí vytahovat tím, co ulovili. Kořistí. Nabízejí hory doly – neboli se snaží si mě koupit.
Dostávám dennodenní potvrzení, že jsem žádaná, chtěná, přitažlivá. Že jsem, jak mám být.
Ale je to opravdu tak skvělé? A hlavně – je to pravda? Co se stane, když troubící muž zastaví, získá naše srdce, co se stane, když zůstaneme s tím, kdo bez nás nemůže žít? Odpověď je na každé z nás. Ale hlavně – skutečně pravdivá odpověď přijde, až když začneme být neviditelné. Nebo ztloustneme po dětech. Zošklivíme. Proměníme se ze sexy holky v člověka. V osobnost. V sebe.
Přichází to postupně a říká se tomu úplně blbě. Stárnutí. Po padesátce se měníme a já myslím, že se zviditelňujeme. Zjišťuju, že se cítím pořád líp. Že se klidně obejdu bez toho, aby na mě na ulici někdo troubil, bez toho, aby moje minisukně způsobovala dopravní kolaps, aby ze mě muži šíleli. Už vím, co chci a po čem opravdu toužím, a za tím si jdu – bez ohledu na to, jestli se tím stávám pro někoho neviditelná.
Vím, že nejsem neviditelná.
Pokud je nějaká žena padesát plus neviditelná, může si za to sama. Ztratila se sama sobě, odevzdala svoji duši poptávce po údajné přitažlivosti. Podlehla kritériím, s kterými přišel jakýsi macho. Neviditelnost rovná se nedostatek sebedůvěry. Domnívám se, že ženy padesát plus ji mají více než dřív.
Právě proto jsme – a budeme – vidět pořád víc.
