Pan Vajíčko, mléko a zelenina. Co propagovaly reklamy za socíku, když nebylo co prodávat

Reklama dnes útočí ze všech kanálů, její tvůrci používají nejmodernější technologie a ve spotech vystupují světové hvězdy. Před rokem 1989 to vypadalo úplně jinak. Reklama, které se tehdy říkávalo propagace, měla v televizi přesně vyhrazený čas. A v nekomerčním, nekonkurenčním prostředí mnohdy plnila spíš výchovnou roli.

Reklamy, byť samozřejmě ve výtvarné nebo fotografické podobě, měly na našem území tradici již od doby Rakouska-Uherska; později se na její tvorbě podíleli respektovaní výtvarníci či filmaři a vystupovali v ní známí herci. Fungovalo to, byť samozřejmě v dobových reáliích, podobně jako dnes.

Jenže pak přišel únorový převrat roku 1948 a nová politická garnitura reklamu vnímala jako „buržoazní přežitek“. Po nějaké době se však ukázala potřeba obyvatelstvo Československa informovat o nových výrobcích, případně snáz prodat věci, kterých se vyrobilo příliš.

V plánovaném hospodářství totiž nikdo nevěděl, jaký o ně bude zájem, a také nešlo hýbat s pevně stanovenými cenami a nepopulární věc zlevnit. A pak tedy nastupovaly reklamní spoty.

Od roku 1967 je začal uvádět kratičký animovaný skeč s panáčkem, kterého navrhl výtvarník a režisér Eduard Hofman. „Říkali jsme mu Pumprlík. A diváci začali psát, jé, ten Pan Vajíčko je hezkej, takže o ten název si řekli diváci. A asi po třech letech jsme si řekli, že je to takový samotář a vznikla Paní Vajíčková,“ vzpomínal pro pořad Retro Martin Skyba, dramaturg reklamního oddělení ČT.

Pan Vajíčko lezl na strom, bruslil nebo se třeba schovával do kufru a podobně hravá byla i Paní Vajíčková. „Pan Vajíčko byl milý, bylo to vtipné a těch skečů byly podle mě desítky, možná i víc, bylo to velmi inovativní,“ vzpomíná Jaroslava, která v té době byla dospívající dívkou.

Po zhruba dvousekundovém úvodním skeči následovala samotná reklama, v níž vystupovali lidé a občas i zvířata. „Pamatuju se na video, kde byli dva velcí živí medvědi, z nichž jeden říká: Kde je vlastně brácha? A druhý mu odpovídá: Šel pro med do Jednoty! Anebo na reklamu, kde myslivec míří na zajíce, ale místo něj rozstřelí hlávku zelí. To bylo snad na nějaký salát či co,“ vybavuje si o pár let mladší Václav.

Ano, dnešní perspektivou to zní komicky, ale tehdy se skutečně vysílaly i spoty, které na diváky apelovaly, aby jedli víc ovoce a zeleniny, protože je to zdravé, nebo aby ze stejného důvodu začali používat rostlinné tuky místo sádla. Reklamy měly na lidi působit výchovným způsobem a namísto prodeje plnily spíš roli agitace.

Takto se propagovalo třeba i kuřecí maso nebo mléko jako nápoj, na kterém si mohou pochutnat i dospělí. A paradoxně i výrobky, které dost často nebyly k sehnání: třeba jízdní kolo, na němž je vhodné jezdit, protože pohyb je zdravý.

„Na moc reklam z tehdejší doby si nevzpomínám, asi jen to, že Vitana vaří za vás. Vitana ale dělala spoustu výrobků. Vím ale, že reklama určitě nebyla tak jako dneska vkládaná třeba do filmů. Běžela před tím večerním blokem, před Večerníčkem nebo zprávami a možná ještě po něm,“ líčí Jaroslava s tím, že mnohem lépe si pamatuje reklamní boom, který u nás pak nastal po revoluci. „Doteď si vybavím vlezlého králíčka Azurita nebo zajíce Duracell a nějaké ty prací prášky.“

Šest retro pokladů v kuchyni. Nemáte některý na půdě? Nádherné staré věci šetří energii a jsou odolnější