Retro vzpomínka na první cestu na Západ. Oči vytřeštěné a jediná otázka: Proč tohle nemůžeme mít taky?

Každý, kdo vyrůstal v socialistickém Československu, to věděl. Navzdory tomu, co tvrdila komunistická propaganda a učilo se ve školách, život na západ od našich hranic byl úplně jiný. A zdaleka nešlo jen o nedostatkové džíny nebo kazeťáky, svobodný svět nabízel mnohem víc – zakázanou hudbu, knížky, možnost skvěle se najíst v každém malém bistru nebo si dát „opravdické“ cappuccino. O svobodě slova, úsměvech kolemjdoucích a čistším vzduchu nemluvě.

„První, co se mi vybavuje, je vůně, těžko se to dnes popisuje, ale Západ prostě voněl,“ vzpomíná osmapadesátiletá Veronika. Poprvé se za uzavřené hranice dostala v roce 1988 se zájezdem Svazu socialistické mládeže a byl to pro ni doslova šok. „Do té doby jsem byla s rodiči jen párkrát v Maďarsku a Jugoslávii, takže jsem věděla, že jinde to je o dost jiné než u nás. Ale výlet do Vídně, který se tenkrát nějakým zázrakem podařilo zorganizovat, byl pro mě nezapomenutelný,“ přiznává. „S otevřenou pusou jsem zírala na výlohy plné zboží, dodnes mám schované fotky, říkala jsem si, že tohle mi doma neuvěří. Z dnešního pohledu je to až neuvěřitelné, ale já si ty pocity vybavuju ještě teď úplně jasně,“ vypráví Veronika.

Nablýskaný „zápaďácký svět“ znala většina lidí v té době hlavně z časopisů, které někdo přivezl, nebo mu je poslali příbuzní. „Teta mi pravidelně posílala Elle, které jsem vždy rozbalovala jako svátost,“ vzpomíná šestapadesátiletá Zuzka. A dodává, že některé má schované dodnes, tolik pro ni tenkrát ty lesklé stránky, plné krásných žen, nedostižné módy a kosmetiky znamenaly. „Věděla jsem, že něco málo se dá sehnat v Tuzexu nebo výjimečně i pod pultem ve vybraných obchodech, ale jako holka z Vrchlabí jsem moc neměla šanci. Neměla jsem ani peníze na bony, tak jsem jen snila, že si i já tohle budu moc někdy dopřát,“ přiznává.

Poprvé se dostala do Paříže dva roky po sametové revoluci, kdy si na výlet úzkostlivě našetřila. „Mé první kroky nesměřovaly ani do Louvru či k Eiffelovce, ale do první luxusní parfumerie, kterou jsem potkala. A vysněný Poison byl můj!“ usmívá se. Tu lahvičku má prý schovanou také dodnes, je pro ni symbolem svobodného života.

„Celé své dospívání jsem milovala Prince. Táta, který se díky práci občas dostal za hranice, mi vozil desky a já je poslouchala pořád dokola,“ vypráví Mirka, které v době sametové revoluce bylo čerstvých osmnáct. A když se dozvěděla, že bude mít v rámci svého evropského turné koncert v Mnichově, nepřála si nic jiného, než tam vyrazit. „Tátovi se povedlo sehnat lístky a byl to životní zážitek,“ vzpomíná s tím, že tehdy byla na Západě poprvé a Mnichov je pro ni od té doby jednou provždy nejkrásnější město na světě. „Zcestovala jsem od té doby půl světa, ale tohle už asi nikdy nic nepřebije,“ přiznává Mirka.

Mléčné bary, telefonní budky a cigaretový dým všude – fenomény, které už se asi nevrátí. Chybí vám?