Vitana vařila za nás! Co všechno se za socíku jedlo z prášku nebo konzerv?

Historie zdejší zřejmě nejznámější potravinářské značky se začala psát již těsně po vzniku Československa, už v roce 1919, kdy byla založena společnost Graf. Ta o pět let později uvedla na trh Grafovu polévkovou kostku, což byl první masový bujon, který měl hospodyňkám ulehčit práci s přípravou jídla. V roce 1948 byla firma Graf znárodněna a o dva roky později na pulty obchodů přichází první polévkové koření pod názvem Vitana. Opravdová revoluce ve stravování ale nastává v roce 1957, v němž se na trh dostává hned několik instantních polévek – gulášová, hrachová, slepičí a flíčková a Vitana postupně ovládá výrobu širokého spektra potravin.

Obliba dehydrovaných potravin byla pochopitelná. Ženy, které do té doby mnohdy zůstávaly v domácnostech, ve velkém nastupují do výroby, služeb i zemědělství, aby pomohly poválečné ekonomice. Zároveň však nemají „pomocníky“ v podobě automatických praček, myček nádobí či různých robotů. A tak je času na přípravu jídla pro zbytek rodiny mnohem méně než dříve.

V následujících letech pak navíc nastupuje trend zahrádkaření a chalupaření, při němž sortiment Vitany také najde velké uplatnění. Nejen, že není třeba mít na chalupě plnohodnotné kuchyňské vybavení. Sáčky s předchystanými pokrmy měly dlouhou životnost a příprava stravy byla rychlá a jednoduchá.

„Pamatuji si, že jsme na konci 80. let při výpravách s turistickým oddílem často vařili na ohni polévky z pytlíku. Bylo to jednoduché, stačila pitná voda a za chvíli byla večeře hotová. Maximálně jsme do polívky třeba nakrájeli nějaké ty houby, co jsme našli,“ vzpomíná Anna na své dětství. S Vitanou se však nevařilo jen v „polních podmínkách“. „Nepamatuju si, že by moje máma někdy dělala třeba klasické bramborové knedlíky. Ty připravovala vždycky z prášku a nikoli z brambor a já se to vlastně kvůli tomu také nikdy nenaučila. Když si chceme doma dát knedlíky, tak je koupím hotové v obchodě. Nebo si na něj spíš dojdeme do restaurace,“ dodává dnešní pětačtyřicátnice.

Obdobným způsobem se ze sáčku chystaly „domácí“ buchty, perník nebo třeba bábovka. Stačilo přidat vodu a rázem bylo hotovo. Do jídel se často používala také různá ochucovadla typu glutasol a koupit šlo i takzvanou základní omáčku, což byla směs různého koření, jíšky a dalších extraktů.

>>> Automat Koruna nabízel dobré jídlo za hubičku. Chodilo se na snídani, oběd, večeři i jahodový koktejl

Kromě sušených polévek či různých těst kuchyním za socialismu vládly mražené výrobky a někdy i konzervy. „Čerstvý špenát jsem poprvé viděla snad až po revoluci. Nijak jinak než jako mražený si ho jako dítě nepamatuji,“ líčí Anna. Kromě něj tehdejší podnik, zvaný prostě Mrazírny, prodával i různé mražené zeleninové směsi, bramboráky, rozličná hotová jídla a velmi oblíbené byly jednu dobu třeba i norské makrely, které bylo podle tehdejších reklam možné „připravovat na stovky způsobů“.

A konzervy? Ty neměly příliš dobrou pověst. Nejenže strávníci nikdy nevěděli, kolik libového masa v nich najdou. Navíc výrobky nevypadaly nijak vábně a mívaly i problémy s trvanlivostí – občas se stalo, že konzerva dokonce vybuchla! Jenže při tehdejším zásobování obchodů zkrátka někdy nebylo na výběr. A tak se ohřívalo vepřové ve vlastní šťávě, guláše, lečo či „trenčiansky párok s fazuľou“.

„U nás se z konzerv moc často nevařilo, ale na chatě jsme si občas dělávali lančmít, kterému jsem jako dítě říkala kulaté maso. To se jen opeklo na pánvičce, k tomu se uvařily brambory a oběd byl připravený. Ten mi i docela chutnal,“ dodává rodačka z Liberce.

Když nebylo nic, vzácné bylo všechno. Za socialismu se sbíral papír, byliny i pomerančová kůra