Příběhy ze Švédska, dobrodružství z pravěku, ale i „agitku“. Co děti četly za socialismu?

Dnešní děti mají, co se zábavy týče, nekonečné možnosti. Desítky televizních stanic i množství streamovacích platforem, videa na internetu i hry na mobilu či počítači. Generace mládeže, které vyrůstaly před revolucí, však takto široké obzory neměly. To, co se vysílalo v televizi, bylo až na výjimky spíš pro jejich rodiče stejně jako pořady v rozhlase. A tak mnohé z nich častěji než dnešní ratolesti o chvílích volna usedaly k četbě. K dispozici měly děti časopisy jako třeba zejména u kluků oblíbené „ábíčko“ nebo všeobecně hltaný Čtyřlístek. A kromě toho samozřejmě také knihy. Ovšem u některých byl drobný háček…

V tehdejším Československu snad nebylo kluka, který by nehltal knihy Jaroslava Foglara. Takzvané foglarovky byly ale oblíbené i u děvčat, přestože ústředními hrdiny publikací byli právě chlapci. „Jako malá jsem úplně zbožňovala Hochy od Bobří řeky, to jsem četla hned několikrát. Moc se mi líbila vidina toho kolektivního dobrodružství kdesi v lůně přírody,“ líčí dnes padesátiletá Petra. „Když jsem později začala chodit do turistického oddílu, jakéhosi skrytého skauta, tak se mi tyhle sny v mnohém vyplnily, ráda na to dodnes vzpomínám. I pro tu nostalgii jsem pak Hochy od Bobří řeky četla šestiletému synovi. Také se mu to líbilo, ale občas jsem musela ten dnes již trochu archaický jazyk ‚přeložit‘ do současné češtiny,“ dodává.

Mezi další trháky československé literatury pak jednoznačně patřil román Lovci mamutů od Eduarda Štorcha. Příběhy Kopčema a Veverčáka byly poutavé a tím, že se navíc odehrávaly v pravěku, nesly s sebou jakýsi punc exkluzivity. „Myslím, že to byla první knížka, díky níž mě začal bavit dějepis. Až později jsem se dozvěděla, že si Štorch mnoho věcí přibarvil nebo prostě úplně vymyslel, protože v době, kdy knihu psal, nebyly ještě tak podrobné informace o tehdejší době, jaké máme dneska my,“ vypráví Petra. Štorch kromě této knihy napsal i spoustu dalších, žádná z nich ale nedosáhla kvality Lovců mamutů ani jejich obliby.

Zapomenout samozřejmě nelze ani na Děti z Bullerbynu a Pipi Dlouhou punčochu švédské autorky Astrid Lindgrenové. Ač autorka pocházela z „buržoazního západu“, její knihy neobsahovaly žádnou „závadnou ideologii“, a tak mohly vycházet i u nás, a to v celkem masivním nákladu. Obě zmiňovaná díla vznikla již ve 40. letech minulého století a že jsou nadčasová, vypovídá fakt, že stále patří mezi hojně kupované i čtené knihy i nyní. „Děti z Bullerbynu milovala dnes již moje dospělá dcera a jako jednu ze svých nejoblíbenějších knih ji má i syn, který je o deset let mladší. K Lise a její partě se vracíme opakovaně, stejně jako do vily Vilekuly k Pipi,“ vypráví rodačka z Liberce.

Asi bychom našli ještě řadu oblíbených dětských románů, kterými si tehdejší děti krátily chvíli. Ovšem pak tu byla kapitola povinné literatury, tedy knih, které se četly na povel školy. „Asi nikdy nezapomenu na Malého Bobeše. Děj už si tedy nevybavím, ale spíš depresivní pocit, který jsem z této četby měla,“ líčí Petra. Malý Bobeš je autobiografická kniha Josefa Věromíra Plevy, který v ní popisuje těžký život chudých rodin a tehdejším ideologům se hodila jako ukázka toho, jak kapitalisté vykořisťují nebohé dělníky či rolníky.

>>>Honzíkova cesta, Malý Bobeš, Lovci mamutů i Timur a jeho parta: Jaká byla povinná četba na základních školách za socialismu

Mezi ideologickou četbu pak patřila také knížka Honzíkova cesta Bohumila Říhy, v níž se malý Honza na vesnici u dědečka seznamuje s principy fungování jednotného zemědělského družstva. Tato dětská publikace se vydává do dneška, některé pasáže ale byly upraveny, aby nebyly poplatné tehdejší době. A samostatnou kapitolou je pak kniha Timur a jeho parta, kterou školáci četli ve čtvrté třídě. Za vzor jim tehdy byli dáváni sovětští pionýři a právě tato legenda sovětské literatury pro děti od autora Arkadije Gajdara příběh o nich přináší. Timur je takový „Mirek Dušín a druhý“ a se svými kamarády nevynechá jedinou příležitost, jak někomu pomoci či vykonat jiné dobro. Zní to možná dost úsměvně, ale kdejaký pamětník na ni vzpomene s nostalgií. „Knížka má samozřejmě vychovávat dobré soudruhy, ale pamatuju si, že mě jako dítě vcelku bavila, protože nepostrádala humor. Navíc byla tenká,“ dodává se smíchem šedesátnice Zuzana.

A s čím jste si jako malí hráli vy? 80. léta ovládli mončičáci a Rubikova kostka, vyvolení měli barbie