Článek
Fiktivní náčelník Apačů se coby literární postava zrodil z pera německého spisovatele Karla Maye již v roce 1875, kdy se jméno Vinnetou poprvé objevilo v jeho novele Old Firehand. A posléze se on i jeho pokrevní bratr, dobrodruh Old Shatterhand, stávají hrdiny několika románů.
Dlouhá cesta a krátký život na stříbrném plátně
Knihy byly mezi lidmi, zvláště trampy, velmi oblíbené již zkraje 19. století. Jejich cesta na filmová plátna však byla kvůli výpravnosti děje poměrně dlouhá. Nakonec se ale zadařilo a roku 1962 spatřil světlo světa snímek Poklad na stříbrném jezeře, po němž následovaly filmy Vinnetou, Vinnetou – Rudý gentleman a Vinnetou – Poslední výstřel, v němž je ústřední hrdina zastřelen.
Byť ale jeho „kinematografický život“ nebyl moc dlouhý, zasáhl hned několik generací, které z jeho odkazu čerpají dodnes. Vždyť kdo z dnešních čtyřicátníků někdy neřekl „howgh, domluvil jsem“?
Kluci vyráběli tomahawky, holky se česaly „na Ribannu“
„Když se v Československu v kinech objevil Poklad na stříbrném jezeře, bylo to jako zjevení. Všichni jsme to chtěli vidět. Vždyť do té doby se žádné kovbojky nevysílaly. Na lístky se stály obrovské fronty, bylo vyprodáno a ten film byl naprosto fantastický,“ vzpomíná Jarmila, které bylo v době premiéry snímku režiséra Haralda Reinla deset let.
Vinnetou se okamžitě stal obrovským fenoménem. Všechny děti si začaly hrát na indiány, všichni sbírali jeho fotky a plakáty. Holky se česaly podle Vinnetouovy sestry Nšo-či či jeho milé Ribanny a kluci si vyráběli luky, šípy či tomahawky… A vlnu zájmu vyvolaly také knihy, z nichž příběhy vycházejí, které tehdy znovu vyšly v obrovském nákladu.
Pierre Brice jako světový idol
O tom, jak populární tehdy Vinnetou, ve filmech ztvárněný hercem Pierrem Bricem, byl, svědčí také vzpomínka pana Františka, který si jako sotva dospělý přivydělával coby promítač v kině na malém městě na Moravě.
„Tehdy se ještě promítalo z klasických kotoučů a já ze záběrů, kde byl Vinnetou, vždycky kousek vystřihl a pak ten pás zas slepil dohromady. Tyhle kousky jsem pak rozdával holkám, abych si u nich udělal oko. Po slepení pak na plátně Vinnetou tak podivně trhaně poskakoval,“ směje se dodnes. Rudý gentleman byl zkrátka absolutním idolem tehdejší mládeže.
Slzy za mrtvého Vinnetoua
Jeho popularita však 60. lety rozhodně neskončila a s láskou a nostalgií na své dětství ovlivněné mayovkami vzpomínají také mladší generace. „Když dávali Vinnetoua v televizi, nikdo by mě od ní na vteřinu neodtrhnul. Když ho v Posledním výstřelu zabili, brečela jsem, jako by mi umřel příbuzný,“ líčí Anna, která filmy poprvé zhlédla v druhé polovině 80. let.
„A dodnes mám před očima tu scénu z Pokladu na stříbrném jezeře, kde se ten bandita spolu s pokladem propadá do nějaké té bažiny. Z toho jsem jako dítě měla noční můry,“ vypráví. „S kamarády jsme si pořád dokola přehrávali různé scény z filmů, ale téhle jsem se vyhýbala jako čert kříži.“
Je to už víc než 60 let, co Rudý gentleman opanoval kinosály, a dokonce 150 let od chvíle, kdy ho Karel May stvořil. I nadále však žije ve vzpomínkách těch, kterým do dětských let přinesl dobrodružství. A není málo těch, kteří si filmy z nostalgie aspoň jednou ročně pustí. Ty příběhy jsou samozřejmě dost naivní, je v nich řada chyb, ale principy rovnosti, odvahy a cti jsou něco, co klidně může oslovit i další generace.
