První školní den za socíku? Tvrdá aktovka, punčocháče, plnicí pero a soudružka učitelka za katedrou

Usměvavý, slavnostně oblečený prvňáček s novou aktovkou, kytička pro učitelku, dojatí rodiče a uvítací projev ředitele… První školní den je velká událost obvykle pro celou rodinu a vzpomínky na něj jen tak nevymizí. Jaký byl ten váš?

„Tak vás tu děti hezky vítám,“ usmívá se soudružka učitelka a natěšení prvňáčci jí visí na rtech. Tabule pokreslená barevnými křídami vzbuzuje dojem, že chodit do školy bude jedna velká zábava. O písemkách, rukou za zády, zákazu mluvit, když nejsi tázán, či povinném chození do kola po chodbách o velké přestávce čerství školáci zatím nic netuší. A nemohou se dočkat, až se dozví, jak se počítá či jak napsat první písmenka.

„Když vidím svoji fotku z první třídy, musím se smát,“ říká sedmapadesátiletá Jana. „Ty punčocháče a šílený svetr!“ Dodává ale, že dobře ví, že máma dělala, co mohla, aby ji na první den do školy hezky oblékla. Taková ale byla doba, psal se rok 1976.

„Táta mi tenkrát ustřihl ofinu, abych prý nešilhala, dobře si to pamatuju, brečela jsem kvůli tomu dva dny,“ vzpomíná. Jinak se jí prý ale ve škole líbilo, dokonce měla ráda i tělocvik. Jen povinné pletí záhonků na pracovních činnostech jí štvalo.

>>> UHO, nechutné bandasky se zbytky a mastné tácy. Jak to před revolucí vypadalo ve školních jídelnách

Tři slova, u kterých dnešní děti jen stěží tuší, co vlastně znamenala. Psaní inkoustem bylo běžným koloritem školáků v 70. i 80. letech minulého století a většina dnešních padesátníků má ještě v živé paměti prsty umazané od inkoustu či skvrny na tričku či kalhotách. Jenže i psaní perem si žáci museli zasloužit, nejprve se psalo obyčejnou tužkou a teprve když zvládli nástrahy zakroucených písmenek, bylo jim dovoleno psát perem. Na správnou úpravu se dbalo především.

K tehdejším výdobytkům doby patřilo bombičkové pero, se kterým se psalo jednodušeji, přesto dokázalo dělat kaňky a při nešikovné manipulaci při výměně bombičky bylo modré vše okolo. A možná si vzpomenete, že se nesmělo moc tlačit, jinak se hrot začal rozjíždět a vydával šílené zvuky.

Začít psát „číňanem“, tedy modernějším perem podobným dnešním propiskám, tak bylo metou, kterou chtěl každý školák rychle dosáhnout. Soudružky učitelky ale bývaly přísné.

Zaměstnanost rodičů bývala vysoká, a tak většina dětí po skončení vyučování musela do družiny. Někde si v ní děti svobodně hrály, jinde ale panovala přísná pravidla.

„Naše soudružka družinářka byla z mého pohledu stará bába, i když jí tenkrát mohlo být výrazně méně, než je mně teď,“ směje se pětapadesátiletá Lenka. Ale dodává, že nešlo ani tak o věk, jako o to, že se jí všechny děti bály, protože neustále křičela a vyžadovala stoprocentní poslušnost.

„Z dnešního pohledu to zní neuvěřitelně, ale my už v první třídě běžně chodili na hanbu za dveře nebo klečeli v koutě,“ vzpomíná. S tím, že doma brečela, že tam nechce, ale rodiče jí tak maximálně poradili, ať se chová slušně. A bylo vyřešeno. A jak na svá školní léta vzpomínáte vy?

Retro: Opojné táborové lásky. První pusa za stanem, diskotéka i tajná psaníčka. A jaká byla ta vaše?