Šok pro každého rodiče. Moje dítě se řeže žiletkou či si jinak ubližuje. Důvody teď neřešte, jednejte!

Článek z poradny si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:

Moje dcera byla do třinácti let zcela bezproblémová. Tedy aspoň jsem si to myslela. Nikdy si na nic nestěžovala, nebyly s ní problémy a nástup puberty jsem skoro nezaznamenala. Asi si umíte představit, jak jsem byla zaskočená, když jsem zjistila, že se sebepoškozuje. Vlastně mi zpětně došlo, že jsem ji neviděla už nějakou dobu nahou a že nosí dlouhé rukávy a kalhoty, i když je vedro.

Nedávno jsem vešla do koupelny, nevěděla jsem, že tam je. To, co jsem viděla, mi přivodilo doslova šok. Šrámy přes celá stehna, nahoře na pažích i pod kolenními jamkami. Nejdřív jsem si myslela, že jí někdo ublížil. Když jsem na ni uhodila (samozřejmě velmi jemně), nakonec z ní vylezlo, že se řeže žiletkou. Ale proč, to odmítá říct a odmítá jít někam k odborníkovi. Jsem z toho nešťastná. Chci se zeptat, může na to mít vliv fakt, že trávím tři dny v týdnu kvůli práci a dojíždění mimo domov? Že by se jí třeba stýskalo? Přišlo mi, že si to v tomto věku už mohu dovolit, že mě už tolik nepotřebuje… Žily jsme spolu dlouho samy (když jí byly dva, rozvedla jsem se s jejím otcem), ale asi před rokem se k nám nastěhoval můj přítel. Je to moc hodný člověk a s dcerou skvěle vychází, v tom také problém být nemůže. Jaké jsou nejčastější důvody, proč se děti sebepoškozují? Ale hlavně - co mám dělat?! Moc děkuju za jakoukoli radu, Helena.

Dobrý den, Heleno, řeknu vám to na rovinu, protože právě teď se u vás doma láme chleba. Máte v rukou osud a štěstí vaší dcery, která evidentně není spokojená. Teď ale není čas hledat důvody, proč se tak stalo. Na to bude čas později. V prvním kroku si musíte uvědomit, že jde o závažnou poruchu a že musíte dceru rychle dostat k odborníkovi.

No jo, ale jak, říkáte si. Vždyť ona o tom nechce mluvit ani se mnou. Jasně, že nechce. V první řadě musíte zachovat chladnou hlavu, ať se vám v ní honí jakékoliv myšlenky. Vy jste teď jejím opěrným bodem ve vesmíru a na vás bude do velké míry záležet, jak rychle se jí uleví. Netlačte na pilu a nepátrejte na sílu po důvodech.

Váš přístup bude vyžadovat spoustu sebeovládání a budete muset konat proti svým přirozeným instinktům. Když rodiče zjistí, že se jejich dítě řeže, jsou přirozeně v šoku. Hledají důvody, snaží se dopátrat, co je spouštěčem, a hlavně se snaží problém okamžitě vyřešit.

To je ale špatně. Rodičovská láska a snaha o rychlé řešení s sebou automaticky nesou zákazy, kontrolování, výhrůžky, výčitky a kritiku. Zkuste si proto představit, že její řezání nepředstavuje centrum její poruchy, ale je jejím důsledkem. Vaší holčičce je z nějakého důvodu těžko na duši - její pocity jsou tak silné, že si řezáním může dopřávat dočasný pocit úlevy a paradoxně i kontroly nad svým špatným psychickým rozpoložením.

Když na ni v tento moment nastoupíte s výhrůžkou typu „Musíš toho okamžitě nechat, jinak tě necháme zavřít do Bohnic“ nebo „Takhle si nenajdeš žádné kamarády“, její duševní stav jen zhoršíte. Totéž platí pro jakékoliv jiné represe, které většinu rodičů v takové situaci napadnou, jako například: „Každý večer, než půjdeš spát, se mi ukážeš a já zkontroluji, jestli ses neřezala.“ A pozor, nepřehánějte to ani na druhou stranu. I přehnaná lítost v ní může posílit stav, který ji nakonec povede k sebepoškozování.

Vše zmíněné je prostě špatně. Musíte jít proti svému instinktu a jako první věc myslet na její dobro. Prostě přijměte její stav, jako byste přijali fakt, že má cukrovku. Také byste jí nemoc asi nevyčítali, nekritizovali či nevyhrožovali.

Pootočte potenciometrem své mateřské lásky naplno a vytvořte dceři pocit bezpečí. Dalším krokem pak musí být klid a věcnost, kterou si v komunikaci s ní nastavíte. Buďte pevná, podporující máma, jež si uvědomila, že její dítě něco trápí, a vy jste teď tady pro ni. Nevyhýbejte se tématu sebepoškozování, ale nenuťte jí, aby se otevřela, pokud ještě nebude připravená. Nastavte si režim tak, abyste s ní trávila co nejvíce času, překopejte si práci, udělejte maximum pro to, aby se cítila milovaná, a do ničeho ji nenuťte. Představte si, že teď házíte kotvu a parkujete vaší rodinnou loď v bezpečném přístavu. Všechno ostatní teď bude sekundární. Výsledky ve škole, tenisový turnaj nebo dovolená, o kterou třeba ani nestojí.

Zmiňujete, že jste tři dny v týdnu pryč. Pokud chcete dceři pomoct, a to je jasné, že chcete, tohle teď musíte změnit. A nezapomeňte, že všechna zmíněná doporučení mají její stav „jen“ stabilizovat a nezhoršit. Samy si ale nepomůžete. Vaše odhodlanost, chladná hlava, věcnost a bezpodmínečná láska jsou jen prvním krokem - cestou, jak dceru dostat k odborníkovi. To je teď nejdůležitější úkol a na ten se soustřeďte. Až se vám to povede, čeká vás obě ještě dlouhá cesta a spousta práce. Buďte optimistická. Na konci tunelu svítí světlo a už jen fakt, že jste napsala a že máte odvahu problém řešit, znamená, že jste na dobré cestě.