Hlavní obsah

Jedlé a jedovaté houby: Pozor, tyto páry se často zaměňují!

Foto: Africa Studio, Shutterstock.com

Zjistili jste, že si nemůžete být úplně jistí, zda rozeznáte jedlé houby od těch jedovatých? Raději vám poradíme, čeho si všímat, abyste se už nespletli!

Článek

Splést si holubinku s muchomůrkou zelenou může být smrtelný omyl. Jak ho neudělat a poznat i ostatní jedovaté houby? Zkušený mykolog Petr Souček, člen výboru České mykologické společnosti, vám ukáže, jak je rozeznat od jedlých, které jsou vzhledově podobné.

Hřib koloděj a hřib satan

Hřib koloděj patří mezi hřiby, které při poranění modrají. Syrový nebo nedostatečně tepelně upravený je jedovatý, po důkladné úpravě je však neškodný. Poznáte ho podle červenohnědé síťky na třeni (tak se odborně říká noze houby) a podle toho, že roste pod lipami. Hřiby jsou skvělé třeba do kysela!

Hřib satan patří mezi teplomilné hřiby a upřednostňuje teplé oblasti, roste hlavně pod habry, duby a buky. Jeho třeň má nevýraznou síťku a má šedý klobouk s narůžovělými tóny. Hřib satan je jedovatý – ani ho neochutnávejte, vážnou otravu může způsobit už malý kousek syrové houby.

Foto: Petr Souček, Lubomír Opat, člen ČMS

Na foto (zleva): Hřib koloděj a hřib satan. Že není problém je od sebe rozeznat? Jedině dobře, protože satan je jedovatý už po ochutnání

Holubinka nazelenalá a muchomůrka zelená

Holubinka nazelenalá patří mezi nejchutnější holubinky (vyzkoušejte ji do rolády). Poznáte ji podle zrnité struktury třeně, pokud vydloubnete kousek dužniny, tak se vylomí lasturovitě (obdobně jako u jablka). Má oříškovou chuť a políčkovitě popraskaný měděnkově až olivově zelený klobouk. Roste v listnatých lesích pod vysokými stromy.

Muchomůrka zelená je naše nejjedovatější houba. Vyznačuje se typickou pochvou (kalichem smrti), ze které vyrůstá bělavý třeň. Preferuje teplejší oblasti, především v listnatých lesích, ale nalézt se dá i pod jehličnany. Mladé plodnice byste mohli zaměnit například s pýchavkami, dospělé plodnice se dají zaměnit nejen se zelenými holubinkami, ale také s různými druhy pečárek nebo bedel.

Foto: Petr Souček

Na foto (zleva): Holubinka nazelenalá a muchomůrka zelená. Muchomůrka zelená je nejjedovatější houba u nás

Muchomůrka růžovka, nebo tygrovaná

Muchomůrka růžovka je výborná jedlá houba, ale za syrova je jedovatá. Po tepelné úpravě má výtečnou chuť. Poznáte ji podle růžovějící dužniny a současně rýhovaného prstenu – pozor, ten mají i další muchomůrky. Roste v listnatých, smíšených i jehličnatých lesích.

Muchomůrka tygrovaná je smrtelně jedovatá houba. Od jedlých muchomůrek se liší zejména hladkým prstenem a typicky odsedlou hlízou na spodní straně třeně. Klobouk je šedohnědý až hnědý, pokrytý bílými vločkami. Roste zejména v teplejších listnatých lesích, ale i ve smíšených a jehličnatých lesích.

Foto: Petr Souček

Na foto (zleva): Muchomůrka růžovka a tygrovaná. Takhle vedle sebe se rozliší snadno, samostatně už je to horší

Bedla vysoká a bedla ostrošupinná

Bedla vysoká je jedlá houba s tygrovaným třeněm a posuvným prstýnkem, kterým je možné posunovat po třeni nahoru a dolů. Její prstýnek má chuť lískových oříšků. Bedla vysoká příjemně voní a její dužnina nemění barvu. Tím se liší od jiných druhů bedel, které po poranění červenají. Bedla je perlou v kuchyni, vyzkoušejte třeba bedlovou pomazánku. Roste v listnatých i jehličnatých lesích, hlavně na jejich prosvětlených okrajích a mýtinách.

Bedla ostrošupinná je jedovatá. Hlavním rozlišovacím znakem je pevně přirostlý a povislý prsten. Klobouk je světle hnědý s tmavohnědými šupinkami. Roste i v parcích a zahradách.

Foto: Petr Souček

Na foto (zleva): Bedla vysoká a bedla ostrošupinná. Při sbírání bedel si pozorně všímejte toho, jaký mají prsten

Ryzec smrkový a ryzec hnědý

Ryzec smrkový roní oranžové mléko – právě to prozrazuje jedlé druhy. Roste výhradně pod smrky, má oranžový klobouk se zelenými kruhy nebo skvrnami. Hodí se k zavaření do octa. Anebo je zkuste naložit do oleje či do vína.

Ryzec hnědý je jedovatý a má mléko vodnaté až čiré. Má silnou vůni po libečku (Maggi), která se line i několik metrů. Klobouk je narůžověle nebo okrově hnědý. Roste ve smíšených nebo jehličnatých lesích, často na rašeliništích nebo podmáčených lokalitách.

Foto: Petr Souček

Na foto (zleva): Ryzec smrkový a ryzec hnědý. U ryzců napoví hodně barva mléka, které z nich vytéká

Pýchavka obecná a pestřec obecný

Pýchavka obecná je jedlá ve chvíli, kdy má bílou dužninu. V okamžiku, kdy plodnice začne zrát a dužnina začne žloutnout či hnědnout, je už nejedlá. Pýchavka obecná má válcovitý třeň. Horní část plodnice (teřich) je pokrytý drobnými kuželovitými bradavkami. Roste na pastvinách, zahradách nebo prosvětlených částech lesů.

Pestřec obecný patří mezi břichatky a je jedovatý. Nemá třeň (odborný výraz pro nožku) a k zemi je přisedlý. Oproti pýchavce má silnější a tužší okrovku. Plodnice je uvnitř nejdříve bílá, ale brzo se zbarvuje přes fialově růžovou až do černé nebo modročerné. Dužnina má výraznou kořeněnou vůni. Protože vyhledává písčitější půdu, najdete ho nejen v lesích, ale i na okrajích cest, zahradách, kamenných stráních nebo kolem rybníků.

Foto: Petr Souček

Na foto (zleva): Pýchavka obecná a pestřec obecný. Pýchavku a pestřec odlišíte podle toho, zda sedí přímo na zemi

Špička obecná a kropenatec otavní

Špička obecná je jedlá houba vhodná například do polévek. Roste na zahradách, v parcích i lesích. Je význačná tlustými a řídkými lupeny, které mají bílou až okrovou barvu. A také tuhým a velice pružným třeněm, na kterém jde udělat uzel. Špičky rády rostou v soustředných kruzích.

Kropenatec otavní se od špičky liší zejména tmavými (hnědé až černohnědé) lupeny, které jsou výrazně tenčí a hustší než u špičky. Jedná se o jedovatý druh. Roste na zemi v trávě, na pohnojených loukách a pastvinách, zahradách a polích, na okraji cest.

Foto: Petr Souček

Na foto (zleva): Špička obecná a kropenatec otavní. Rozpoznat špičku od kropenatce umí jen zkušení houbaři

Liška obecná a lištička pomerančová

Liška obecná je jedlá, má žlutý až žluto-okrový klobouk a nažloutlou dužninu s příjemnou ovocnou vůní. Liška má tlusté, sbíhavé a žluté lupeny – lišty. Roste ve všech typech lesů.

Lištička pomerančová není přímo jedovatá, ale má hořkou chuť a u citlivějších jedinců může způsobit zdravotní potíže. Roste v jehličnatých lesích na zemi i na rozkládajícím se dřevě jehličnanů. Klobouk má tenký a oranžový. Lupeny jsou sbíhavé, mrkvově oranžové a jsou výrazně tenčí než u lišek.

Foto: Petr Souček

Na foto (zleva): Liška obecná a lištička pomerančová. Liškám jsou lištičky hodně podobné

Pečárka ovčí a pečárka zápašná

Pečárka ovčí je výborná jedlá houba vonící anýzem. Lupeny jsou zpočátku bledé, pak masově šedé, čokoládové až černé. Klobouk má hedvábně lesklý, bílý se žlutavým nádechem a pod dotekem žloutne. I třeň po otlačení žloutne. Roste v listnatých a smíšených lesích, ve smrčinách, v křovinách, parcích, na pastvinách.

Pečárka zápašná je jedovatá, její vůně je nepříjemná (je cítit po karbolu nebo dezinfekci). Lupeny jsou dosti úzké, růžové, později čokoládové. Klobouk je čistě bílý, hladký a lysý, ale někdy je popraskaný a zahnědlý. Dužnina na řezu žloutne, později rezaví. Roste ve skupinkách v lesích, ale i parcích, na loukách nebo i v zahradách.

Foto: Petr Souček

Na foto (zleva): Pečárka ovčí a pečárka zápašná. U pečárky záleží i na vůní

Už máte jasno? Pro jistotu si udělejte náš houbařský kvíz a ověřte si to!

ynezorPumanzeSaNyknalC