Článek
Největší divácké ovace herečka, scenáristka a režisérka Sabina Remundová sklízí až v poslední době. Před třemi lety to byl dechberoucí výkon v roli matky v seriálu Kukačky, v uplynulých týdnech si zase přízeň diváků získala jako svérázná kriminalistka Radka v krimiseriálu Buldok z Poděbrad. Jak moc svou práci rozebírá s maminkou Ivou Janžurovou, kdo ji vlastně objevil pro filmová plátna a jakou roli v jejím životě zaujímá mateřství?
Co vám běželo hlavou, když jste scénář k Buldokovi četla poprvé?
Tomáš Baldýnský je zdatný autor. Neměla jsem pochybnosti, že mě příběh a moje role zaujme. A u každého dílu jsem byla zvědavá, jakou bude mít zápletku.
V seriálu máte pár odhalených scén, měla jste z nich obavy?
Žádné nebyly. Pokud máte na mysli scénu, kdy se převlékám ze cvičebního a pobíhám doma v podprsence, byla to spíš legrace a spousta žen mi psalo, odkud mám tu krásnou podprsenku.
Čekala jste, že bude mít Buldok takový úspěch?
Doufala jsem v to. Ale spíš jsem se tetelila, aby to vyšlo. Věřila jsem v nás, ale vždy se snažím mít spíš střízlivý předpoklad. Úspěch překonal má očekávání a jsem tomu moc ráda.
Marek Adamczyk byl při vaší spolupráci překvapený – prý jste velká romantička. Souhlasíte?
Marek měl v tomto smyslu krásnou řeč na slavnostní premiéře. Myslím, že romantička jsem, dokonce možná ještě větší, než si Marek myslí. Je to tak trochu moje soukromá obrana proti světu, který je plný konfliktů a starostí. Takový únik.
Mám spoustu koníčků. Milované pejsky… Teď kvetou jabloně, létají vlaštovky. Dnes jsem se radovala ze starých jezdeckých bot!
V souvislosti s rolí Radky jste o sobě řekla, že jste v jádru křehká, ale v kontrastu s tím máte drsnější humor, který jste do této postavy vložila. V čem vaše křehkost spočívá?
Umím být něžná, holčičí, stydlivá a plachá, ale třeba na jevišti je tomu právě naopak. Jsem svobodná a dokážu být velmi různorodými ženami, nechávám naplno rozehrát temperament i citovost. Miluju kontrasty výrazových prostředků a kombinace žánrů. Ale jako drsný bych svůj styl humoru neoznačila, ten mi vlastní není, spíš takový trochu suchý. Neumím to přesně pojmenovat.
Co dalšího je vám na charakteru Radky blízké?
Neskládá se, je statečná, srdnatá, miluje své děti a někde hluboko v srdci miluje i svého bývalého muže, se kterým kdysi svůj život spojila, a to spojení tak trochu trvá, i když on od rodiny odešel.
Kdy jste si uvědomila, že chcete dělat stejnou profesi jako vaše maminka?
Pamatuju si některé situace, které mě ke studiu herectví přiblížily. Čítávala jsem rodině v létě satirické povídky a romány. A ohlas, často bouřlivý smích mých posluchačů, spojený bezprostředně s mou interpretací, byl víc než povzbudivý. Se sestrou jsme rodině a návštěvám hrály parodické scénky, při kterých jsme většinou předváděly ty, kdo zrovna byli našimi diváky. Všichni se smáli, jen jeden manželský pár odešel bez pochopení.
Jak těžké bylo dát se na hereckou cestu s předobrazem vaší maminky, bála jste se srovnávání? Jak jste se s tím vypořádala?
Nikdy jsem si žádné srovnávání nepřipouštěla, nezabývala jsem se tím. Vždy jsem si šla svou vlastní cestou, trvala jsem na své samostatnosti – a udělala jsem dobře.
Koho považujete za svého „objevitele“ – který film nebo televizní projekt podle vás představoval průlom ve vaší kariéře?
V první řadě bych jmenovala Alici Nellis, později Honzu Hřebejka. Alice mě opakovaně obsadila do svých filmů, poprvé do Výletu už v roce 2001, a byla mi velkou oporou, i když jsem začínala psát. Dávala mi víru, že jsem toho schopná a významně mě podpořila v autorském sebevědomí. Doufám, věřím, že se při práci zase setkáme.
V roce 2002 byl podle vašeho scénáře natočen televizní film Na psí knížku, o rok později jste vlastní scénář k filmu Maryška dokonce sama režírovala. Chtěla byste se k psaní ještě vrátit?
Teď mám za sebou dost náročné období a hodně herecké práce, blíží se premiéra nové hry, taky jsem byla nemocná. Ale jakmile bude chvíli čas, ráda bych napsala další divadelní hru. Mám ji už rozmyšlenou i v hlavě obsazenou.
Jednou z vašich hlavních divadelních scén je Studio Dva, kde jste se při zkoušení inscenace Lovci bobrů poprvé setkala s jejím autorem a režisérem Patrikem Hartlem. Prý jste z něj měla nejdřív trochu obavy… Čím si vás získal?
Při zkoušení jsem ho poznala jako velmi laskavého člověka a inteligentního muže s třaskavým smíchem a humorem, kterému rozumím. Zkouším s ním právě jeho další divadelní hru Blbka, komedii o lásce a jejích podobách a proměnách, a je to velké potěšení. Titulní roli hraje Marika Šoposká a kromě ní v inscenaci figurují ještě dva manželské páry, Štěpán Benoni s Luckou Pernetovou a já se Sašou Rašilovem. Premiéru máme koncem května.
Od účinkování v Lovcích bobrů vás vaše maminka dokonce odrazovala kvůli alternování s Monikou Absolonovou. Jak jste se s tím popasovala?
Určitě neměla obavy, že bych neobstála herecky, ale měla obavy, že Monika má velkou fanouškovskou základnu a všichni třeba budou chtít vidět ji. Obavy byly zbytečné – a dneska už by se asi nestrachovala.
V Lovcích bobrů hrajete ženu, která se snaží nepropásnout mateřství. Bylo to někdy i vaše životní téma? Jak moc pro vás bylo a je důležité mít děti a jak obtížná pro vás byla jejich výchova?
Bylo to i moje téma. Děti jsem chtěla, byla jsem si tím jistá a ve třiceti letech mi to přišlo právě tak akorát. Mít rodinu je velká změna v životě kohokoli, ať už je talentovaným rodičem, nebo mu to tolik nejde. Dlouhou dobu jsem se věnovala téměř výhradně dětem a nelituju toho.
Jak vzpomínáte na natáčení seriálu Kukačky?
Každé takové velké natáčení je velmi intenzivní proces. Někdy to funguje harmoničtěji, někdy je víc problémů. Nás tehdy organizačně poznamenal covid.
Sledují vaši blízcí vaši hereckou práci?
Konkrétně Buldoka nejvíc sleduje maminka, dívá se na všechny díly opakovaně. Dívají se ale i obě mé děti. Táta (Stanislav Remunda, pozn. red.) by byl šťastnej, to je jasná věc. Kromě režie byl i výborným hercem – a já jsem herecky i povahově jistě namíchaná z obou.
Svěřila jste se, že s tatínkem dodnes v duchu rozmlouváte, co s ním řešíte?
Neřeším nic, spíš na něj tak hezky myslím.
Co byste poradila svým dětem, kdyby také chtěly pokračovat v herecké cestě?
Já jim neradím nic. Vedeme spolu dialog, oba jsou dospělí. Povídáme si často a hodně a oni jsou ke mně ve všem velmi otevření.
A co kritika – ať už odborná, nebo ohlasy diváků? Je pro vás důležitá?
To jsou různé věci. Kladné ohlasy diváků mě těší, ale nerozmazluju se jimi. Momentálně pracuju hodně a třeba v divadle mě baví ten proces, komunikace s režisérem. Tam je případná kritika tvůrčí.
Z čeho v životě berete sílu, čím se dobíjíte?
Nejvíc z radosti. Smíchu. Z divácké odezvy v divadle. Z rozhovorů s blízkými lidmi. Mám spoustu koníčků. Milované pejsky. Z přírody. Teď kvetou jabloně, létají vlaštovky. Dnes jsem se radovala ze starých jezdeckých bot! Nádherná práce. Kdysi jsem si je koupila v Portugalsku. Krémovala jsem je a detailně prohlížela. To všechno jsou moje radosti.
