Článek
Sešly jsme se v jedné pražské kavárně, a i když je Jitka Zelenková malá a drobná, nešlo ji přehlédnout. Tak nádherně kudrnaté vlasy má prostě málokdo! Slova se z ní hrnula, vzpomínala, ale mluvila i o budoucnosti, o tom, proč nemá rodinu, a proč toho nikdy nelitovala. A ať byla řeč o čemkoli, bylo z ní cítit nadšení – pro hudbu, zpěv, pro život. Jitka Zelenková je další důkaz toho, že jsme staří jen tak, jak se cítíme a jak si dovolíme.
Jitko, scházíme se primárně kvůli vašim půlkulatým narozeninám.
Je to tak, je mi 75. To zní strašně, že…
Nevypadáte, že byste svůj věk nějak zásadně prožívala nebo řešila.
Říká se, že věk je jen číslo. Já mám velké štěstí, že celý život dělám práci, kterou miluju, jsem pořád v pohybu, hodně a ráda se obklopuji mladými lidmi a snažím se v mnoha ohledech jít s dobou. To, myslím, hodně pomáhá. A pak taky geny… Maminka měla až do pozdního věku krásnou pleť a já nejspíš aspoň něco zdědila. Ale řeknu vám to takhle. Ve třiceti to bylo super, ve čtyřiceti a padesáti pořád hodně dobré, v šedesáti a sedmdesáti vlastně také pořád moc fajn. A teď, v pětasedmdesáti, už jsem přece jenom občas unavená.
Tak říká se, že dnes je padesát nových třicet.
Opravdu? No v tom případě by mohlo být sedmdesát pět nových padesát pět! Padesát pět bych klidně brala, i těch třicet! To byla doba, kdy jsem rozjížděla svoji sólovou dráhu, natočila jsem první sólové album a měla třeba i pětatřicet koncertů za měsíc, někdy i dvojáky - odpoledne a pak večer. Vůbec nevím, jak jsem to zvládala, ty neustále přesuny, noční příjezdy domů, cestování. Dneska už je cestování moje noční můra. Když jedeme na Moravu, jsou to třeba čtyři hodiny cesty tam a čtyři zpátky a to už není moje oblíbená disciplína. A to ani nemluvím o balení na delší cesty! Balení nesnáším.
To má rád málokdo. Ale tak holt naházíte pár potřebných věcí do kufru a pak už si jen užíváte, ne?
Jenže já všude jezdím jak teta z Ameriky, co s sebou vozí úplně všechno. Když někde spím, beru si sebou i svoje polštáře, abych měla jistotu, že se ráno pohnu. No a pak vždycky něco, kdyby byla zima, něco, kdyby bylo středně, něco do vedra. K tomu něco, kdyby pršelo, a další hromada věcí z kategorie „co kdyby to bylo potřeba“. A pak stejně to, co nakonec fakt potřebuji, nemám.
A přesto jste si naplánovala sérii narozeninových koncertů, následující měsíce snad nebude týden, abyste někam nejela. Tak to s tou únavou nebude tak strašné.
V momentě, kdy vylezu na jeviště, úplně ožiji. Nabije mě to neskutečnou dávkou energie a po koncertě se vždycky cítím naprosto dokonale odpočatá. Měli byste mě vidět minutu před koncertem a minutu po koncertě - to jsou dvě úplně jiné ženské. Nejdřív vytrémované klubko nervů, na které nesmí nikdo promluvit, a pak… Úsměv od ucha k uchu, radost v očích. A i když se na pódiu samozřejmě hodně energeticky vydám, žádnou únavu pak necítím.
Jako pro zpěvačku je pro vás samozřejmě typický váš hlas, ale jste pověstná i svými kudrnatými vlasy a hlavně tím, že si dlouhé roky držíte v podstatě tu samou image. Neměla jste nikdy chuť udělat změnu?
Ale to víte, že ano. Já jsem toho na hlavně vystřídala! Když mi bylo asi dvacet, nosily se dlouhé příčesky, tak jsem to také zkoušela. Nebo ofiny… Jenže tehdy nebyly žádné speciální žehličky na vlasy, tak jsem si tu svoji kudrnatou ofinu žehlila normální žehličkou hezky na žehlicím prkně. A v devadesátých letech jsem nosila krátkou paruku. Spousta lidí si myslela, že jsou to moje vlasy. Ale byla to paruka, kterou jsem vlastně začala nosit spíš z praktických důvodů než jako módní výstřelek. Hledala jsem totiž něco, co bych mohla nosit místo čepice.
A co nějaká trvalejší změna, ta vás nikdy nelákala?
Jistěže jo. Poprvé jsem si vlasy obarvila ještě na škole, to mi bylo tak čtrnáct. Chtěla jsem na blond, ale blbě mi to chytlo a přišla jsem domů s úplně oranžovou hlavou. Byla jsem jak pomeranč. Takže mě máma hned vzala do kadeřnictví, kde to nějak dali dohromady. Kolem roku 2000 jsem pak nosila trochu světlejší vlasy, promelírované. Ale posledních dvacet let už neexperimentuju. Našla jsem, v čem se cítím nejlíp, a taky vím, že vlastně nosím na hlavně svoje logo. To je pro člověka, který veřejně vystupuje, samozřejmě obrovská výhoda. Dneska už bych do žádné velké změny nešla, i když s mým typem vlasů je hodně práce a rozhodně to není tak, že ráno vstanu a jdu. Každý, kdo má takhle kudrnaté vlasy jako já, ví, o čem mluvím.
Blíží se léto. Vás čeká spíš práce, ale přece jen… Plánujete i nějakou dovolenou?
Určitě, chci si tenhle narozeninový rok udělat opravdu hezký. Přece jen mi je 75 a co my víme, jak dlouho tu budeme. A začali vlastně s tím už moji kamarádi, protože mi připravili naprosto báječné překvapení. Vědí, že miluji seriál Doktor z hor, a tak mě vzali do Rakouska, do vesničky Ellmau, kde se to natáčelo. Takže jsem najednou byla na všech těch místech, která ze seriálu znám. Ani si neumíte představit, jakou radost mi to udělalo, a to jsem toho třeba s fotbalovou Amforou procestovala fakt hodně. Byla jsem v Austrálii, na Novém Zélandu, v Thajsku, na Bali, v Kostarice… A teď jsem byla v Rakousku, u jezer, v seriálové ordinaci Doktora z hor. Byla jsem úplně blažená, dokonce jsem si tam koupila i náplasti Doktora z hor. Fakt, mám je doma.
Klasická dovolená, třeba u moře, vás tedy nečeká?
Čeká, ale až v září, to pojedu na své oblíbené místečko do Řecka. Mám pár míst, která mě vždycky nabijí na dlouhou dobu - a to Kréta, kam jezdím pravidelně už snad třicet let, a lázně v Třeboni, kde pravidelně poctivě cvičím a dávám si dohromady kostru, a hory.
Mluvíte o přátelích a kamarádech, ale žijete single. Cítíte se tak svobodnější?
Jsem ráda single, ale pozor, ono být sám vyžaduje velkou disciplínu. Už jen třeba vaření. Vařit jen pro sebe je těžší, nechce se vám, máte chuť se na to vykašlat, protože to přece nemá cenu. Ale mám opravdu obrovské štěstí na skvělé přátele a kamarády, s kterými podnikám spoustu věcí, a vzájemně si vždy pomůžeme. Ale myslím, že je v tomto směru na ženy pořád vyvíjen větší tlak než na chlapy.
Jak to myslíte?
Pořád se po nich chce, aby byly matky, aby vypadaly báječně, aby měly doma naklizeno, navařeno a ještě měly super práci. A jak to asi mají stihnout, chudinky? Je to strašný tlak, a i když se to určitě zlepšuje, pořád si spousta chlapů myslí, že jsou něco víc. Nebo alespoň já na ten machismus, to chlapské ego, když jsem v ryze mužském kolektivu, občas pořád narážím. Samozřejmě ne všichni muži to tak mají, je vidět čím dál víc chlapů, kteří jsou skvělými tatínky, co se dětem, ženě i rodině věnují. A to je super.
Jste z generace velkých osobností, z nichž řada už mezi námi není. Karel Gott, Hana Zagorová, naposledy třeba Jiří Bartoška, s nímž jste nazpívala krásný duet Čekám. Nebo Ladislav Štaidl, s nímž jste byla spjata nejen pracovně, ale i osobně. Jak tyhle odchody zvládáte?
Těch lidí, co odešli, je hodně, a já vím, že kdybych si to pustila do hlavy, nepřežiju to. Takže já si to nepřipouštím, je to taková moje obrana. Říkám si: „Ne, oni neodešli, oni tady pořád jsou, jen se nevidíme.“ Protože lidí, co jsem měla ráda, už odešlo opravdu hodně - mí tři ústřední textaři Eduard Pergner, Eduard Krečmar a Pavel Vrba, klavírista Rudolf Rokl, skladatel Karel Svoboda a mnozí další. Je to prostě kus mého života. Takže já si to snažím nepřipouštět a myslet na ně, jako by tu stále byli. Třeba Jirku Bartošku pořád vidím, když natáčel na Barrandově, vždycky se šel v pauze vykoupat k našim společným známým, co tam bydleli a měli bazén. Pořád ho vidím, jak stojí s ručníkem v ruce a volá: „Tak já si jdu zaplavat!“ Smutek a lítostivé vzpomínky si dovolím jen jednou začas, musím mít čas a energii a pak to k sobě pustím. A řeknu jim i sobě: „Chybíte mi. A to tak, že moc.“
Tak pojďme k něčemu veselejšímu. Máte pověst velmi energické osoby, která nezkazí žádnou legraci a žádný večírek.
Jsem živel, ale mám ráda i soukromí. A večírky? To už moc ne, jen občas. Protože už si ve svém věku stokrát rozmyslím, zda to za ty následky stojí. Na druhou stranu, já jsem držák, hodně vydržím, ale pak padnu za vlast. Pořád to v sobě asi nějak mám, ale už rozhodně ne v takové míře jako zamlada. Přemýšlím, co bude druhý den, jaké mám povinnosti, už to prostě tak nejde.
Jaká jste byla třeba v době puberty a dospívání, když i v tomhle věku máte pořád tolik energie?
Úplný éro. Chudák tatínek v Poděbradech, ten pro mně chodil do vysokoškolského klubu ve tři ráno, vůbec mě nezvládal. To víte, byla šedesátá léta, hippies. Já si malovala kytičky na obličej, na hlavě úplný afro a v hlavě kluky a muziku. Nic jiného mě nezajímalo.
Dovedete si představit, že byste třeba vůbec nic nedělala? Že byste byla v důchodu a prostě nic nemusela?
Zrovna před pár dny jsem se o tom bavila se známým, kterému je 78 a tři dny v týdnu pracuje. Na svůj věk absolutně nevypadá, ale říkal mi, že kdyby nechal práce, je z něj do půl roku dědek. Takhle to, myslím, opravdu funguje. Mě baví nic nedělat, ale nesmí to trvat moc dlouho. Třeba v době covidu jsem si pauzu ze začátku užívala, ale záhy se ukázalo, že už je nesnesitelná. Nikdy předtím za dobu, co zpívám, jsem neměla takhle dlouhou pracovní přestávku a nový start po ní byl opravdu náročný. Takže já jsem ráda, že jsem pořád v pracovním procesu, a i když už jsem zvolnila, mám stále dost plný kalendář, což mě udržuje v dobré kondici. Mě práce opravdu i po letech naplňuje, odezva od mých posluchačů mě nabíjí. A mám pocit, že si máme pořád co dát.
Sedmdesátiny nedávno oslavila i slavná česká herečka, která je jen dalším důkazem, že věk je opravdu jen číslo. Simona Stašová: Bartoška byl k sežrání roztomilý
