Článek
Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.
Marka Adamczyka jsem zastihla v době, kdy měl pracovně sice volnější období, ale zase doháněl spoustu věcí kolem domu a rodiny. Bylo mi jasné, že má na práci mnohem důležitější a určitě i příjemnější věci než dávat rozhovor, přesto to na sobě nedal ani trochu znát.
Rozpovídal se o synu Kryštofovi, který se jemu a jeho ženě, snowboardistce Evě Adamczykové, narodil v lednu 2025. A také o tom, jak to teď vypadá u nich doma, jak nakládá s časem tak, aby ho správně rozdělil mezi práci a rodinu, ale i o tom, co ho v následujících měsících čeká po pracovní stránce. A u toho všeho se vlastně skoro pořád usmíval.
Nemůžu si odpustit tradiční otázku na novopečeného rodiče. Jak se teď vyspíte?
Je to docela dobré, miminko nám v noci spí. Tedy, chodíme si lehnout dřív, než jsme byli zvyklí, ale jinak máme noční režim celkem poklidný. Syn potřebuje naši pozornost hlavně přes den, ale v noci nás nechá normálně spát.
Před kamerou už jste otce hrál, třeba v Kukačkách nebo v seriálu Mozaika. Teď jste táta v reálném životě. Dalo by se říct, že to pro vás byla jakási příprava na skutečně otcovství?
Moje role byly vlastně dva velmi rozdílní tatínci. V Kukačkách to byl táta hodně cílevědomý, spořádaný, chtěl mít vždy ve všem jasno, přebíral iniciativu a všechny problémy chtěl řešit ke své vlastní spokojenosti a spokojenosti rodiny, ale občas osobní spokojenost zaměňoval se spokojeností rodiny. A David z Mozaiky byl tak trochu táta utržený ze řetězu, který věci moc nepromýšlel. Prostě se mu děly, on se je snažil nějak zvládnout, ale určitě to nebyl otec století a podle toho také jeho rodina fungovala. David všechno, co dělal, myslel dobře, byl mi vlastně moc sympatický, ale dohnala ho často jeho neuspořádanost. Takže já se v té své skutečné tatínkovské roli asi snažím z nich obou vzít to nejlepší…
A to je tedy co?
Od Davida láskyplnost a citovost, kterou v sobě měl, od tatínka z Kukaček schopnost věci lépe plánovat. Víte, když jsme čekali Kryštofa, přemýšlel jsem, jaké to asi bude mít dítě. Pořád jsem si jako mantru opakoval, že by měl člověk očekávat chaos, že moc věcí dopředu si připravit nejde, že problémy budou přicházet nečekaně. A tím jsem se dopředu obrnil a nečekal, že vše půjde hladce. A vlastně jsem teď spíš velmi příjemně překvapený, že ten náš kluk si zatím zachovává svůj docela slušný životní rytmus, na který se s Evkou dokážeme napojit. Co je podle mě nejdůležitější, je uvažovat o nás pořád jako o trojúhelníku.
O trojúhelníku?
Já a Eva jako rodiče a Kryštof. Jsme trojúhelník, ve kterém se nesmí zapomínat ani na jednoho z těch tří. Takže se ho neustále snažíme vyvažovat, aby ani jeden z jeho tří vrcholů nemizel někam do dáli, aby se na něj nezapomínalo, aby nestrádal. Takže když potřebuju obejmout, řeknu to. A když vidím, že třeba Evka potřebuje odlehčit, tak se jí snažím pomoct. A samozřejmě oba toho hodně děláme pro Kryštůfka.
Říkal jste, že jste přemýšlel o tom, jaké to bude mít dítě. Řešil jste také, jaký byste chtěl být táta?
V zásadě si myslím, že dítě potřebuje dvě věci: lásku a pocit bezpečí. A to mu poskytnete hlavně tím, že mu dáte hranice, ve kterých může poznávat samo sebe i svět okolo, a že ho na této cestě doprovázíte. Vy i dítě si musíte dovolit dělat chyby a nebýt zbytečně rozladění, když na to dojde. Jsem přesvědčený, že se dítě nemá vychovávat pomocí násilí. Zároveň ale chápu, že někdy se můžete dostat do krajního bodu, protože děti mají schopnost dovést vás až na okraj vašich sil a nervů. Byl bych rád, kdybych Kryštofovi nikdy na zadek nedal, ale každý chybuje a každý má jen jedny nervy… Je velmi důležité, co přijde potom. Je potřeba umět o tom s dítětem mluvit, dokázat to pojmenovat jako chybu, něco, co se nemělo stát, omluvit se. Netvářit se jako perfektní rodič, kterého nesmí dítě zpochybňovat, ale prostě mluvit s dítětem narovinu.
Říkal jste, že se nyní snažíte svůj čas poctivě dělit mezi práci a rodinu. Nicméně jste herec a ten nemá žádnou pevnou pracovní dobu. Neříkáte si, že by bylo jednodušší být třeba úředníkem, co pracuje od do, víkendy má volné a podobně?
Jasně, že si to občas říkám. Protože náš svět je opravdu víc vymyšlený pro lidi se standardnějším zaměstnáním. Ale zase, jsem na volné noze, takže si věci můžu organizovat z velké části podle sebe, což je výhoda. Protože když dokážete dobře plánovat a všechno klapne, tak si ve výsledku na rodinu můžete vyčlenit víc času, než když máte standardní pracovní dobu.
Říkal jste, že máte za sebou volnější období, ale že květen a červen (rozhovor vznikal na začátku května, pozn. red.) bude už zase hodně pracovní. Co vás čeká?
Natáčíme pokračování kriminálního seriálu Pod hladinou z prostředí poříční policie a potápěčů, který se odehrává na Slapech. Takže se vracíme na Slapy a budeme tam zase vyšetřovat, jezdit na lodích a potápět se.
Jste ale i divadelní herec, loni v létě jste odpremiérovali inscenaci Forman na Letní scéně Musea Kampa. Jak to s ní bude letos?
Až dotočím Pod hladinou, čeká mě zase Forman, na něj se moc těším. Vznikla moc fajn inscenace, takže bych určitě chtěl všem lidem, kteří ještě nemají naplánované léto, říct, aby si udělali čas a přišli na Kampu. Protože inscenace Forman je podle mě naprosto ideální letní zážitek…
Film a divadlo – co z toho vás baví víc? Co je lepší? Kamera, nebo opona?
Vždycky záleží na tom, co hrajete, jestli vás daná látka opravdu zajímá. Divadlo má v sobě požehnání, že tam ty věci můžete dělat znovu a znovu, prožít je opakovaně. Není tam ani takový tlak, že když se vám to jednou úplně nepovede, je po všem. Jdete domů s tím, že to příště uděláte líp, napravíte to. Možná v tomhle má divadlo o něco příjemnější atmosféru. Ale jinak opravdu záleží hlavně na tématu, zda vás baví, je vám blízké. A to platí pro divadlo i film. Pak vám zkoušky vám ubíhají rychle, na každý den natáčení se těšíte. A když ne, tak stříháte metr, abyste se už mohli posunout k jinému projektu. Ale zda mě obecně baví víc film nebo divadlo, to říct nedokážu.
Takže role také odmítáte?
Odmítám, i když poslední dobou spíš kvůli rodině, protože co přišlo dítě, s časem víc šetřím. Ale obecně, když mi třeba někdo něco nabídne a já na první dobrou nemám pocit, že to je opravdu pro mě, tak mi pak hrozně dlouho trvá, než zvážím všechna pro a proti. A třeba tak polovinu z těch věcí nakonec odmítnu.
Ve StarDance jste tančil vy i vaše žena. Tančíte si třeba někdy doma?
Tančíme, ale moc u toho nepoužíváme to, co jsme se v soutěži naučili. Hodně tancujeme s Kryštofem, to je zaručená uspávací metoda. StarDance byla samozřejmě velmi zajímavá zkušenost, ale už se k ní moc nevracím. Vlastně ani fyzicky, ani v myšlenkách, je to něco, co už je minulost, teď mám jiné věci na práci.
V minulosti jste říkal, že už nějaký čas cítíte touhu nebýt jen herec, ale také autor. Napsat něco svého. V jaké fázi tahle touha či přání je?
Teď je to ve fázi nula, u ledu, není na to čas. Jsem rád, že stihnu, co musím stihnout, a nemám čas na nic, co nemusím.
Píšete si ale deník, na ten čas máte?
V mém deníku je teď napsané „nemám čas“. Vlastně čekám, jestli ho zase někdy budu mít. Teď je to prostě takový kolotoč, a když třeba i máte čas, musíte mít také energii a tvůrčí náladu.
Mluvíte o tom, jak nemáte čas, jak jste svoji tvůrčí touhu odsunul, ale přesto se neustále usmíváte…
No jasně, protože teď se důležité věci odehrávají v jiné rovině. Jsem šťastný, že nám funguje rodina, to mě naplňuje velmi silně. Času třeba bude jednou dost. Anebo ne. Já už se smířil s tím, že většinu věcí v životě člověk nestihne, tak si musí užívat ty, které stíhá. Já se o to snažím. Rodina je něco, co jsem vždycky chtěl mít… Vždycky jsem toužil po láskyplné rodině a teď se mi ta touha splnila. Takže si ji užívám plnými doušky.
Marek Adamczyk hraje v divadelní hře Forman a moc si to užívá. Poprvé ji diváci mohli zhlédnout loni v létě. Premiéra hry o Miloši Formanovi: Vdova dorazila v červených kalhotách, Havlová v puntíkatých šatech
