Simona Stašová: Bartoška byl k sežrání roztomilý

Nepotkaly jsme se ve zrovna veselém čase, bylo to jen pár dní po smrti úžasného herce a osobnosti českého uměleckého světa Jiřího Bartošky. Pro Simonu Stašovou to nebyl jen herecký kolega, ale i kamarád a muž, kterého svým způsobem obdivovala.

A tak jsme samozřejmě vzpomínaly i na něj. Řeč ale došla i na její milované divadlo, maminku, co má elánu na rozdávání, a také na Nadační fond Harmonie, jehož je patronkou.

Je to pár dnů, co zemřel Jiří Bartoška. Jak na něj vzpomínáte?

Měla jsem k našemu přátelství obrovský respekt. V jeho přítomnosti jsem si uvědomovala jeho velikost, kterou on ale nikdy nedával najevo. Poprvé nás dal dohromady režisér Antonín Moskalyk v Panoptiku města pražského, kde jsme spolu „partneřili“ v díle Atentát na ministerského předsedu. Já jsem hrála takovou lehkou dívku pokleslých mravů Lulu a on mého milého z lepších kruhů. Při natáčení byla strašná sranda a myslím, že na výsledku je to znát. On byl, jak se říká, k sežrání roztomilý.

A co v Karlových Varech na festivalu, tam jste se potkávali?

Samozřejmě, ale tam měl mnoho povinností.

Vzpomenete si, kdy jste ho viděla naposled?

Mám na něj krásnou poslední vzpomínku. Setkali jsme se spolu na pohřbu režiséra Jana Kačera, kde on seděl v lóži se Zuzkou Bydžovskou a Vlastou Peterkovou a zamával na mě, abych se přiblížila. Slovo dalo slovo a Jirka mi řekl, že večer hrají v Divadle Kalich komedii Moje hra, kterou režíroval právě Jan Kačer. Zařídil mi přístavek do první řady, protože měli samozřejmě narváno, a já jsem si představení vychutnala plnými doušky. Celé to jeho nádherné herectví. Je to hra, kde Jirka leží celou dobu v rakvi a glosuje všechny, kdo se s ním přišli rozloučit: svoji nynější manželku, minulou manželku, milenku… naprosto skvělý herecký koncert. Celé hlediště řvalo smíchy. Po představení jsem za nimi šla dozadu do zákulisí, poseděli jsme a popovídali ještě hodinku. Je to krásná vzpomínka. Díky za vše, Jirko.

>>>Odešel Jiří Bartoška – čestný muž, který měl styl, názor a nezaměnitelné charisma

Nedávno jste oslavila 70. narozeniny a oslava to byla velká. Jak tenhle věk prožíváte?

Věřte mi, že ho nijak neprožívám. Řekla bych, že pokud je člověk zdravý, tak si svůj věk vlastně neuvědomuje. Kdybych se sem tam nepodívala do zrcadla, měla bych pocit, že vypadám pořád stejně. Ona totiž duše nestárne, to jenom naše tělo. Ale ta sedmdesátka není nic tak strašného, opravdu ne. Sílu ještě mám. Po jevišti pobíhám pořád stejně. Tříhodinové monodrama zvládám pořád stejně. Lyžuju, plavu, jezdím na kole…. Zatím dobrý! Moje babička Mařenka Bohdalová mi jednou řekla, že stáří je únava. Zatím ke mně stáří ještě nedošlo.

Vzhledem k tomu, že vaše maminka Jiřina Bohdalová je plná energie a elánu ještě v 94 letech, jsou vlastně sedmdesátiny nic…

Pokud bych měla sílu a chuť do života jako moje maminka, moc ráda tady pobudu déle. Především bych chtěla být, tak jak ona, co nejdéle na jevišti.

S maminkou máte krásný vztah, jste si hodně blízké, vídáte se často, ale přesto jste spolu moc nehrály. Proč tomu tak je?

Hrály jsme spolu asi tři roky v divadle v komediích Lásky paní Katty a Paní plukovníková. Bylo to krásné, sledovala jsem mámu zblízka, dívala jsem se na ni z portálu a ty tři roky na jevišti si s ní užila. Bylo to dojemné. Pak jsem požádala maminku, zda by jí nevadilo, že bych svoje role předala Veronice Jeníkové a já se věnovala svým krásným divadelním projektům, které byly natolik náročné, že vyžadovaly hodně času. Ale vzpomínky na společné hraní s maminkou v divadle máme.

Patříte k herečkám, které stárnou hezky, přirozeně, s grácií. Jak o sebe pečujete?

Dělám jenom věci, které mě baví. Svůj čas nedám jen tak někomu, je to to nejcennější, co mám, proto si ho chráním. Nenechám si otrávit životní prostor, nestýkám se s negativními lidmi, jakmile na mě chce někdo hodit negaci, rychle se omluvím a utíkám. Potřebuju mít čistou duši, aby v ní proudil čistý vzduch. Umím být sama se sebou, vystačím si s dobrými knížkami. Mám ráda svoji rodinu a pro ni jsem ochotná obětovat svůj čas. A taky pro divadlo. Prostě čas je pro mě opravdu to nej nej v životě.

Většina lidí vás má samozřejmě spojenou s filmem Pelíšky z roku 1999. Ale přece jen, neštve vás už někdy, že to pokaždé někdo vytáhne? Třeba jako já teď…

Jsem šťastná, že jsem měla možnost hrát v tak kultovním filmu. S oblibou říkám, že teď už můžu zatřepat bačkorama a něco tady po mně zůstane – maminka Šebková z Pelíšků. Reprízuje se každé Vánoce a já se vůbec nedivím, že se Pelíšky lidem líbí. Laskavý humor všichni potřebujeme a není náhoda, že si diváci vybrali právě tenhle film. Nevadí mi, že mi ho lidé připomínají, je to pro mě čest.

Za své role ve filmu jste byla třikrát nominovaná na Českého lva, ale nakonec jste ho ani jednou nezískala. Nemrzí vás to?

Mrzí, nemrzí…. Víte, to vůbec není podstatné. Jde o jeden hezký večer. Hlavně že na mě lidé chodí do divadla, aniž by řešili, kolik mám Lvů. Prostě mě chtějí vidět, setkat se se mnou, a to je pro mě nejpodstatnější. Oni mi dávají svůj čas a já jim dávám ten svůj.

Je pravda, že poslední roky se věnujete hlavně divadlu. Film už vás neláká?

Řekla bych, že to, co jsem chtěla v životě natočit, jsem natočila. A není toho málo. V určitém věku se už člověk musí rozhodnout, čemu dá energii, čemu věnuje své myšlenky, čemu dá přednost, co ho nejvíc baví. Já se rozhodla pro divadlo, i když je to mnohem náročnější a těžší než hrát scény ve filmu. Je to tady a teď. Nikdo vám nepomůže, je to jen na vás a divácích, jak vás přijmou, jestli s vámi jdou, jestli vám rozumějí, jestli vás chtějí a jestli na vás přijdou zas. A musím říct, že mně to vyhovuje. Miluju živý kontakt s lidmi. Miluju, že tam za mě nemůžou poslat umělou inteligenci, miluju, že to, co je na jevišti, je pravda a nikdo to nemůže zpochybnit. Divadlo tady bylo snad odjakživa, co existují lidé. Amfiteátry v Řecku, na Sicílii a všude jinde tady jsou už pět tisíc let a budou tady dál. Myslím, že divadlo tady s námi bude až do skonání světa.

Hrajete hned v několika divadelních hrách, která je vaše nejoblíbenější? Jakou byste doporučila?

Jakoukoli, kterou hraju. Hry si sama vybírám, vždy jsou to tragikomedie, kde se divák pobaví, ale ještě si i odnese něco na přemýšlení. To mám totiž ze všeho nejraději. A vybírám si i kolegy, kteří se mnou budou hrát, takže jsme taková jedna velká rodina, jež táhne za jeden provaz. Není to jednoduché, jezdíme po vlastech českých a moravských, je to kočovný život, ale neděláme rozdíly, jestli hrajeme v Brně, Ostravě, ve Zlíně, v Počernicích, Domažlicích nebo v Praze. Pokaždé je to, jako bychom to hráli poprvé, nebo naposledy, prostě se vším všudy. Proto máme taky všude plno.

A co Shirley Valentine, vaše monodrama, určitě nejtěžší hra, kterou na repertoáru máte?

Shirley Valentine je hra tak magická a vtipná! Diváci ji milují. Ženské na ni chodí jako na psychoterapii. Pravidelně ji v Praze hraju v divadle ABC, ale i na zájezdech dvakrát v měsíci. Příští rok budu mít 1000. reprízu. To bude větší den než mé sedmdesátiny!

V divadle ABC máte i krásnou hru Na Zlatém jezeře, kde jsou vašimi partnery Ladislav Frej a Jan Vlasák. V italské komedii Vím, že víš, že vím je to Michal Dlouhý.

To je základ. Geniální text a vynikající partneři. Ještě hraju v Divadle Lucie Bílé v komedii Třináct u stolu a tragikomedii Cena za něžnost. V obou hrách se mnou „partneří“ Mirek Etzler. Nejenom, že je to pohledný chlap, ale také skvělý herec s komediálním i dramatickým talentem.

Mimo všechny své aktivity jste také patronkou Nadačního fondu Harmonie, který zajišťuje hudební výuku a místo v orchestru dětem ze sociálně slabých rodin, nebo dětem, které by se k hudbě jinak nedostaly. Proč jste si vybrala zrovna tuto charitu?

Cítím, že lidé mi důvěřují, a to je veliký závazek, proto je nesmím zklamat. Pokud chci podpořit nějaký projekt, musím si být na sto procent jistá, že vím, komu pomáhám, kam jdou finance a jaký to má všechno smysl. S ředitelkou Nadačního fondu Harmonie Miladou Cholujovou se známe bezmála 40 let, rodily jsme v jeden den a byly spolu na jednom pokoji. Milada má Juditku a já Marka. Tato krásná náhoda nás svedla dohromady a zrodilo se přátelství na celý život. Když Milada založila Nadační fond Harmonie, zavolala mi, zda bych měla chuť a sílu jí s tím pomoci, aby se veřejnost dozvěděla, o co jde. Neváhala jsem a udělala dobře.

Co se vám na tom nejvíc líbí?

Dnes má orchestr Harmonie velice dobré jméno a každoroční adventní koncerty ve Švandově divadle jsou vyprodané dlouho dopředu. Všechny děti bez rozdílu mají stejnou šanci – dostávají zdarma zapůjčené hudební nástroje a výuka je také zcela zdarma. Bez Harmonie by pravděpodobně nikdy hudební nástroj v ruce nedržely. Vyžaduje se pouze disciplína, dochvilnost a chuť být v kolektivu dětí, které chtějí v muzice něco dokázat, nebo mít muziku jako koníček. Děti se svými instruktory a dirigenty jezdí po světě a reprezentují nás, vidí kus světa a mají zážitky na celý život. A to je fantastické. Jsem pyšná, že jsem jejich patronkou. Posílají mi videa ze všech koutů světa, kam zavítají jako orchestr a kde hrají. Je to nádherný pocit pro děti i pro mě.

Takže vám jednoduše tenhle projekt prostě dává smysl…

Ano, je to tak. Je to dnes 15 let, co Milada Cholujová odstartovala Nadační fond Harmonie. Dala tomu 15 let dobrovolnické práce, 15 let života, kdy klepala na všechny možné dveře a snažila se přesvědčit, že Sistemou inspirovaný projekt má i u nás místo. A ten projekt je jednoznačně úspěšný. Před patnácti lety nebylo nic a před několika lety už hrál náš student Max ve Štrasburku pro prezidenta Macrona. Víte, ta mladá generace je podle mého názoru moc připoutaná k počítači a život jim proklouzává mezi prsty. Je nutné jim ukázat, že neexistuje jen umělá inteligence, ale že naše duše potřebuje taky povzbudit a rozkvést. Mám vždycky slzy na krajíčku, když se jdu na ně podívat a zjišťuju, kolik se toho naučily a jak je to baví, jak jim vzrostlo sebevědomí, jak mají v orchestru spoustu kamarádů, a je na ně nádherný pohled. Úsměv a pohoda, to je to, co na jejich tvářích vidíte nejčastěji. Přála bych každému dítěti, aby se takto rozvíjelo. Z takových dětí se stanou po čase báječní lidé, kteří mají vztah nejen k muzice, jež jim po celý život pomáhá v těžkých chvílích, ale i k přátelství, rodině, ke všem lidem. Nadační fond Harmonie má veliký smysl a je dobře, když o tomto projektu bude vědět co nejvíce lidí. A kdo bude mít chuť a sílu, ať tomuto bohulibému projektu pomůže. Pomůže tím vlastně i sám sobě.

Zdědit se dá leccos. Vzhled, povahové rysy i nadání. Stejné povolání jako slavní rodiče? Nikdo vám neuvěří, že nemáte protekci. A asi ji opravdu máte…