Magda Vášáryová: Když můj muž zjistil, že si poradím s domácností, zapadl do křesla a mile se na mě díval

Během své herecké kariéry ztvárnila přes 50 filmových postav a objevila se ve 120 televizních inscenacích. A téměř v každé z nich byla Magda Vášáryová velmi autentická a zapamatovatelná. K nejznámějším asi patří role energické a emancipované správcové Maryšky v komedii Postřižiny z roku 1980, která ji katapultovala mezi největší hvězdy stříbrného plátna.

Pro film ji objevil velký režisér František Vláčil, když si ji jako mladou a neokoukanou herečku vybral pro titulní roli ve filmu Marketa Lazarová. Nebylo jí tehdy ani 17 let, ale její talent byl nesporný. Přesto se po letech rozhodla vydat úplně jiným směrem a přijala nabídku Václava Havla na velvyslanecký post v Rakousku. Ve světě diplomacie a politiky se našla, filmový svět na její herecké umění ale stále vzpomíná. A letos ji na karlovarském festivalu také náležitě ocení. Magda Vašáryová si ceny podle svých slov moc váží, ale bere ji s nadhledem sobě vlastním.

Cena prezidenta MFF Karlovy Vary jako pocta za mimořádný přínos československé a slovenské kinematografii – co to pro vás znamená?

Že se musím vydat do rukou maskérek a návrhářů kostýmů, musím být pět dnů na festivale nalíčená a mít velmi nabitý program. Místo toho, abych plavala v jezeře a měla mokré vlasy… Nehraji již 36 let, ale těší mě, že filmy, ve kterých jsem účinkovala, mají stále dobrou odezvu.

Vaše cesta se později ubírala úplně jiným směrem. Když se ohlédnete – bylo to správné rozhodnutí?

Myslíte moji profesní cestu? Tak vzhledem k tomu, že jsem studovala sociologii, plánovala jsem si jinou profesní cestu než herectví.

A nestýská se vám po něm někdy?

Ne, za svými rozhodnutími se neohlížím. Udělala jsem je a tím to pro mě končí.

Co vám život v politice dal?

Po odchodu z profesionální herecké dráhy jsem strávila tři roky ve Vídni jako velvyslankyně. Což není politická kariéra, ale úřednická, i když to spousta lidí neví. Pak jsem zakládala a vedla mimovládní organizace a teprve po návratu z postu slovenské velvyslankyně v Polsku jsem přestoupila na 12 let do politiky. A teď jsem zase aktivistka.

Jste známá tím, že se nebojíte říct nahlas svůj názor. Nemáte pocit, že tohle naší společnosti dnes chybí?

Spousta lidí řekne, co si myslí, nezdá se vám? Mně třeba píšou, abych se oběsila na nejbližším stromě nebo kandelábru. A nedělají si problémy s autocenzurou. Já nikomu nenadávám a vyjadřuji se k tématům, kterým, alespoň si myslím, rozumím a profesionálně se jimi zabývám.

Myslíte si, že se dá v životě a událostech, které nám osud přinese, najít nějaká logika, nebo je vše dílem náhody a poraď si, jak umíš?

Něco je v životě skutečně náhoda, u mě třeba to, že si mě vybral pan režisér Vláčil pro roli Markétky. A tím hodně ovlivnil můj další život. Ale já jsem si pak vybírala, s kým budu pracovat a s kým ne, alespoň ve filmu a v televizi. V divadle to moc nejde.

Další náhoda byla, že mi Václav Havel jako prezident ČSFR svěřil post velvyslankyně, ale pak jsem udělala všechno, abych byla důvěryhodná a profesionalizovala se co nejrychleji. A po deseti letech si mě vybrali samotní Poláci, abych přijela jako velvyslankyně Slovenska do Varšavy.

Občas se ozývá, že dnešnímu světu chybí muži gentlemani, kteří by se k ženám chovali s úctou a chránili je. Jak to vidíte vy?

Můj muž Milan Lasica byl gentleman a pochopil, že budeme mít dvoukariérové manželství. Pokud bych si vybrala opilce a nevychovance, tak bych naříkala, ale já jsem to neudělala. Záleží, jakého muže si ženy vyberou, a také, jakého hulváta si zvolí do parlamentu, protože se jim líbí a ne proto, co umí. Pokud by volili slušné lidi, tak by byl parlament slušný.

Jak se díváte na feminismus, mají ženy v dnešní společnosti dostatek rovných příležitostí?

Samozřejmě jsem feministka a chci, aby moje vnučky měly stejné příležitosti jako jejich spolužáci. Ale o to usilovaly již ženy v druhé polovině 19. století. Když pozoruji situaci v Íránu, kdy místo žen už chodí po ulicích jen strašidla zahalená do černých hadrů, znovu se ujišťuji, že zápas o postavení žen i v naší společnosti nikdy nekončí.

Často slýcháme, že dnešní společnost je až příliš korektní a lidé si musejí dávat pozor na každé slovo. Jak se na tento názor díváte vy?

Přestaňte, probůh, to není hyperkorektnost, ale normální dobrá výchova. Já chci žít mezi slušně vychovanými lidmi a ne těmi, kteří podléhají různým módám, například, že slušnost je hrozná hyperkorektnost.

Byla jste považována za jednu z nejkrásnějších hereček své generace. Jak se dnes díváte na pojem ženské krásy?

Co na to říct? Pojem krásy je velmi flexibilní, když jsem byla za komunistů na Kubě, tam musela mít krásná žena velký zadek, asi si ho některé musely vycpávat. Chuděry. Já spíš dám na vzdělání žen, které se zatím nedá implantovat, a na to, aby se lidé denně osprchovali.

Jak o sebe pečujete vy?

Myju se, stříhám si nehty, občas se také učešu a používám velmi lehké krémy. Jsem přirozená blondýna a mám suchou kůži, takže mastím.

Mluvila jste někdy svým dětem do života?

Ano, do 18 let.

A jste rozmazlovací babička?

Jasně, to je můj úkol. Moje vnučky jsou již teenagerky, takže kolem nich chodím opatrně po špičkách. A můj malý vnouček miluje, když po mně může skákat. Snad ho to brzy přejde.

Co je z vašeho pohledu při výchově dětí nejdůležitější? Měla by se nějak lišit výchova kluků a holek?

Byla jsem vychována trochu jako kluk, protože tatínek neměl syna. Nicméně umím šít, štrikovat, háčkovat a velmi dobře uklízím a vařím. Jinak jsem lezla po stromech a chtěla jsem studovat matematiku. A tak si myslím, že nejdůležitější je oběma pohlavím otevřít co nejvíc možností. Bez cenzurování. Děti jsou přirozeně tvořivé a velké osobnosti. Miluji malé děti, než jim pokroutíme charakter.

Co je pro vás ve vztahu tou nejpodstatnější věcí?

Myslím, že přátelství.

Jak v tomto ohledu vzpomínáte na svého muže?

Byl mým přítelem, diskrétním, jak to jen on uměl. A když zjistil, že si poradím s dětmi a domácností, zapadl do svého křesla a mile se na mě díval.

Ve vztazích se často jako zaklínadlo objevuje volání po upřímnosti, myslíte si, že je opravdu tak nezbytná?

Ne, probůh, nechci, aby mi lidé při setkání řekli, co si o mně opravdu myslí. Nebo že je v noci bolelo břicho jako odpověď na mou zdvořilou otázku, jak se mají. Francouzský dramatik Marivaux napsal kdysi ironickou hru Upřímní. Hrála jsem v ní, takže nemám ráda takzvané upřímné lidi. Mám ráda lidi, kteří mají svá tajemství a nemají potřebu je okamžitě každému sdělit na potkání.

Je něco, čeho v životě opravdu litujete?

Ano, v osmdesátých letech 20. století jsem přestala věřit, že totalitní režim padne. Ztratila jsem naději. To byla největší chyba, jakou jsem udělala.

Někdo bere přibývající léta jako osvobozující, vnímáte to také tak? Je něco, co jste si díky tomu dovolila, co byste dříve neudělala?

Jaký smysl by mělo myslet si, že zůstanu tak mladá, jako když mi bylo dvacet. Tak hloupá nejsem. Jsem vděčná svému organismu, že jsem pořád tady, můj otec a má maminka se mého věku nedožili. A co jsem si dovolila? Nekouřila jsem, nepiju a nikdy jsem nechodila do barů. Vedla jsem a dodnes vedu velmi nudný a jednoduchý život. Pokud mohu, sedím doma a čtu si.

Když se ohlédnete ke svému mladšímu já – co byste mu poradila?

Nic, každé škobrtnutí je velmi důležité.

Kde a jak nejraději odpočíváte, cestujete ráda?

Ne, já musím cestovat celý rok, takže v létě sedím na jednom místě a nikam necestuji. Ale nebudu sedět v křesle, ale za PC a upravovat svoji disertaci pro knižní vydání. Vlastně nejsem zvyklá na dovolenou a víkendy. Nikdy jsem je neměla. Stejně pořád pracuji.

Bára Kodetová vzpomíná na Jiřího Kodeta: „Táta mi pořád chybí.“