Článek
Jestli jste zaznamenali nedávnou módní přehlídku Jiřího Kalfaře na pražském týdnu módy, nemohli jste si nevšimnout herečky Jany Švandové. Stala se totiž hlavní postavou akce a zastínila i profesionální modelky. Dokázala, že na to, být hvězdou přehlídkového mola, není potřeba ani výška, a dokonce ani občanka, na níž sotva zaschl inkoust.
V originálním černém modelu mladého návrháře ukázala, že hlavní je mít charisma, osobní kouzlo a odvahu jít vstříc všemu, co život nabízí. A právě to Jana Švandová dělá: nebojí se zkoušet nové věci, možná i trochu riskovat, říct ne tuctovosti a samozřejmě na sobě pracovat.
Novinky.czPrávě jste přišla ze zkoušky divadelní hry Ryba ve čtyřech, která bude mít v Divadle Bez zábradlí brzy premiéru. Jste nervózní, nebo už jste herecký matador, co nemá trému?
Před premiérou jsem vždycky nervózní. Když jdu na jeviště, tak samozřejmě myslím na to, abych všechno udělala správně, něco nepokazila a podobně. Ale tak po deseti minutách, když všechno jde, jak má, to pomalu opadá. Ale nervozita k herectví patří, já asi neznám herce, který by na premiéře nebyl nervózní. Třeba strach, že zapomenete text, to je asi naše největší noční můra.
Takže prvních deset minut trpíte a pak si to začínáte užívat… Máte nějaký trik, jak se nervozitě nepoddat?
Prostě se nadechnu, jdu do toho – a děj se vůle boží. Někdo používá různé talismany pro štěstí, má nějaké rituály, ale já ne, já žádný talisman nemám. Já mám sebe, já jsem sama sobě takovým jedním velkým talismanem. A když skončíme, přijde potlesk, je to neuvěřitelná úleva. A radost.
Já mám sebe, já jsem sama sobě takovým jedním velkým talismanem…
Jste herečka, ale jste vlastně i to, čemu se dnes říká módní ikona. A taky trochu modelka. Móda vás bavila vždycky?
Odjakživa. Móda mě vždycky zajímala a vždycky jsem si vybírala oblečení ne podle svého věku, nebo toho, co by se mělo, ale podle toho, jestli mě to bavilo. Mám ráda, když je oblečení v něčem jiné, zajímavé – střihem, barvou, materiálem, čímkoli. A modelka nejsem, ale občas si to ráda vyzkouším.
Nedávno jste ale předváděla na přehlídce Jiřího Kalfaře a byla jste hlavní hvězda večera…
To ano, to byla velká přehlídka, úplně jiný svět. Jiří Kalfař mě oslovil, vysvětlil mi, co dělá, a že by chtěl, abych vynesla jeho model. Tak jsem se šla podívat do jeho newsroomu, ty šaty jsem si oblékla a rovnou mu řekla, ať mi je zkrátí, že do toho jdu.
Takže se vám ty šaty líbily?
Samozřejmě. Kdyby se mi nelíbily, nešla bych. Přece nebudu předvádět něco, čemu nevěřím, v čem se necítím. To by nefungovalo.
Říkáte, že vás móda vždycky bavila a vždycky jste chtěla, aby bylo vaše oblečení v něčem jiné. To bylo v dobách socialismu a omezené nabídky asi těžké.
Člověk si musel šít věci podle Burdy a být vynalézavý, vymyslet, jak z toho nudného oblečení udělat zajímavý kus. Třeba jsem si koupila kabát, který byl úplně nudný a obyčejný, takových jsou tisíce. Ale já si ho otočila naruby. Nosila jsem ho podšívkou navrch, i když to znamenalo mít tu nepromokavou stranu na sobě a ne navrchu. Ale najednou to nebyl tuctový, ale originální kabát. Dneska je to jiné. Je spousta butiků a návrhářů, kteří nabízí originální a zajímavou módu. A dokonce mnohde i za celkem rozumné peníze.
Takže se oblékáte sama? Nevyužíváte služeb stylisty?
Nene, já se oblékám sama. Jen velmi výjimečně, třeba když jsem jela na filmový festival do Karlových Varů, tak mi pomohla Tatiana Kovaříková. Ale jinak žádných služeb stylistů nevyužívám.
Je něco, co byste na sebe nikdy neoblékla?
Asi vyloženě věci z umělých materiálů, to nemám ráda. A přiznám se, že jsem si před mnoha lety koupila od kamarádky norkový kožich, a i když je moc krásný, vlastně se mi nelíbí. Neumím vysvětlit proč, ale nenosím ho. Navíc syn je ekolog, takže když to viděl, tak říkal, jestli jsem se nezbláznila. Ale já mám s kožichy obecně veselé příhody.
Jaké třeba?
Třeba hned můj první kožich. Před lety jsem točila v Polsku a vždycky jsem v sobě měla takové to, že správná herečka musí mít luxusní dlouhý kožich, který si obleče, až si půjde pro Oscara, aby ho za sebou hezky táhla po tom červeném koberci.
Tak jsem si tak snila o kožichu i Oscarovi a za peníze, které jsem nakonec vydělala, jsem si v Polsku jeden takový koupila. Tehdy byly děsně populární liščí kožichy, takže to byla liška. Jenže asi za rok z toho kožichu vypadaly všechny chlupy. Takže jsem měla po kožichu a i po Oscarovi.
V Pákistánu ženami skutečně opovrhují a vy to cítíte na každém kroku. Tam ženy opravdu berou jen jako nějaké zvířátko, co plodí potomky, stará se o domácnost a na nic jiného nemá právo…
Vy ale nejste odvážná jen v módě. Třeba v roce 1994 jste se stala první známou českou osobností, která se nechala nafotit pro Playboy. Navíc vám tehdy bylo 47 let. A i když ty snímky jsou vkusné a vlastně cudné, na tehdejší dobu to bylo velmi odvážné. Bylo těžké se rozhodnout do toho jít?
Když mě fotograf Vladimír Gdovín poprvé oslovil s tím, že by mě chtěl nafotit pro Playboy, tak jsem se smála. Říkala jsem mu, co blázní, že jsem na to stará. Ale on tvrdil, že právě o to mu jde, že chce nafotit ženu ve středním věku a ukázat, že nejen mládí, ale i střední věk je sexy. A že jestli mu nevěřím, že můžeme nejdřív na zkoušku nafotit nějaké normální fotky. Tak jsme se nakonec domluvili, i když nebylo vůbec jisté, že to od nás Playboy nakonec koupí.
Takže ani Playboy nevěřil, že by to mohlo fungovat?
Samozřejmě že ne. Řekli mu, že se zbláznil, že jsem stará. Přesně to, co jsem mu říkala já. Ale ty fotky se povedly a oni je nakonec koupili.
A jaké byly reakce, když snímky vyšly?
Pozitivní, opravdu od všech vesměs pochvalné. Zpětně jsem se dozvěděla, že se jedna nejmenovaná kolegyně nechala slyšet, že už bych po tomhle neměla vstoupit na divadelní prkna, ale to byla opravdu jediná negativní reakce. A do očí mi to samozřejmě neřekla.
Říkáte, že jste byla stará, ale to jste až tak nebyla, a navíc odjakživa patříte k našim nejatraktivnějším herečkám. Takže jiné mindráky vás asi trápit nemohly.
Ale to víte, že mám mindráky, a měla jsem je celý život. Že mám krátké nohy, vždycky jsem toužila po dlouhých. Že jsem mrňavá, k tomu mám moc velká prsa. To tak prostě my ženské asi máme.
Jste také první herečka, která kývla na StarDance. Tančila jste v prvním ročníku, kdy nikdo nemohl vědět, jaký fenomén se z tohoto pořadu stane.
Vlastně jsme vůbec netušili, do čeho jdeme. Já si třeba říkala, že když ráda tančím, vždycky jsem ráda tančila, mám nějaký rytmus v těle, tak proč ne. Ale ono to byla strašlivá dřina. Bylo to krásné, v šatech jsem si připadala jako princezna, ale taky to strašně bolelo. A tu trému, co jsem měla, to jsem na divadle nikdy nezažila. Do toho jsem zkoušela v divadle, měla jsem další povinnosti, to se nedalo zvládnout.
Proto jste tehdy diváky poprosila, že pokud vás nechtějí zabít, ať vám už neposílají hlasy?
Přesně tak. Už jsem nemohla, taky mi už tehdy bylo 59, tak jsem to divákům přiznala a poprosila je, ať už mi hlasy neposílají. Ale bavilo mě to a je to krásná zkušenost. Vlastně tam vždycky vznikne strašně krásná parta a to je na tom také moc příjemné.
Vznikají tam i nové vztahy a lásky…
Tak to se mně nestalo. Ale třeba jsem jen ve StarDance skončila moc brzy na to, abych se stihla zamilovat.
Tak možná díky bohu, někde jste říkala, že když se zamilujete, tak pálíte mosty…
To je pravda, já nejsem stavěná na nějaké dvojité vztahy. Jakmile se zamiluju, balím kufry a odcházím. Takže zaplať pánbůh, že jsem se tehdy nezamilovala, to máte pravdu.
Na pálení mostů je ale také potřeba odvaha. A když už mluvíme o odvaze, nelze nezmínit vašeho syna, který byl v minulosti humanitární pracovník a pobýval na nebezpečných místech, jako je Afghánistán, Pákistán nebo různé oblasti Afriky. Neměla jste o něj strach?
To víte, že jsem se bála. A jak! A nejradši bych mu to samozřejmě zakázala. Ale jak jistě víte, od určitého věku už dětem nic zakazovat nelze. A to si představte, že v Afghánistánu se seznámil se svojí partnerkou, Angličankou. Pak spolu jeli do Ugandy, tam už čekali dítě. To přišlo na svět v Anglii, ale pak i s ním jeli do Pákistánu.
Ale byli jsme hodně v kontaktu a taky jsme za nimi i jeli. Syn mi pořád říkal, ať nejsem hysterická a přijedu, tak jsme jeli. Nejdřív do Ugandy a pak do Pákistánu.
Kde to pro vás bylo těžší?
Víte, v Ugandě jsem viděla spoustu lidí, kteří žijí v opravdové bídě, v šílených primitivních podmínkách. Ale necítila jsem se tam tak špatně jako v Pákistánu, kde ženami skutečně opovrhují a vy to cítíte na každém kroku. Už na letišti, v první řadě čekají na kufry bohatí chlapi, v druhé obyčejní a někde vzadu ve třetí řadě na ně čekají ženy. Tam ženy opravdu berou jen jako nějaké zvířátko, co plodí potomky, stará se o domácnost a na nic jiného nemá právo. A to já tedy těžce snáším.
A když se člověk z takových míst vrátí, je pak třeba méně nespokojený s tím, jak to vypadá a funguje u nás?
Pochopitelně. Přijedete sem a řeknete si, na co my si tak můžeme stěžovat. Vždyť v Ugandě jsem viděla ženu, co bosá ležela v příkopě a kojila dítě.
Teď už ale váš syn jako humanitární pracovník nepracuje, tak máte klid. A můžete si užívat i vnoučat, máte čtyři. Jedno z manželovy strany a tři od vašeho syna. Jaká jste babička?
Určitě báječná, skvělá a milující, jak jinak. Ne vážně, vždycky říkám, že být babička je nejkrásnější role, která mě v životě potkala. Už nemusím vychovávat, můžu jen rozmazlovat a moc mě to s nimi baví a myslím, že je se mnou také.
A kromě práce a času, který věnujete vnoučatům, najdete si chvíli i pro sebe?
Stoprocentně, musím. Musím mít čas i na sebe, musím pro sebe něco dělat, abych se udržovala, abych tu byla dlouho, protože mám občanku do roku 2058. Když jsem si pro ni šla a viděla to datum, tak jsem paní za přepážkou říkala, že až si půjdu pro další, bude mi sto. A ona, že prý u mě člověk nikdy neví. Tak jsem se s ní dohodla, že já tam v tom roce 2058 budu a doufám, že i ona bude za přepážkou.
A co tedy pro sebe děláte?
Hraju golf, to mě baví a je to navíc velmi zdravý pohyb. Snažím se občas cvičit, zajdu si i zaplavat. Občas si skočím na kosmetiku a taky jsem takový ten klasický konzument reklam na všechny možné životabudiče. Teď jsem si třeba koupila nějaký produkt, co mně má dodat energii, tak uvidíme. Zatím ho beru asi týden a nic, ale ještě tomu dám šanci.
Třeba včera mi manžel říkal, ať za ním přijedu na víkend na chalupu. Ale já věděla, že bych tam jen uklízela a prala, tak jsem řekla kdepak, to tedy ne. A zašla jsem si na oběd se synem a jeho rodinou a pak na masáž a pak jsem se učila texty, udělala jsem si takový svůj hezký den. Protože umět myslet někdy jen na sebe je taky potřeba.
