Článek
„Já nejsem vůbec zajímavá,“ říká mi na úvod, ale nic nemůže být vzdálenější pravdě. Povídáme si na trochu neobvyklém místě, na řeckém ostrově Kos, kde bude mít za chvíli přednášku o cestování. Ljuba Krbová je vášnivá cestovatelka. A protože na svých cestách i do velmi vzdálených a méně navštěvovaných destinací velmi ráda fotí, turisté, kteří sem do Řecka přijeli na dovolenou, se mají na co těšit.
Její vyprávění v rámci akce Blů vibes, pořádané cestovní kanceláří Blue style, je doprovázené nádhernými fotografiemi z cest do různých míst světa a je tak autentické, že máte pocit, že jste tam rázem s ní. A tak se první otázka našeho rozhovoru vlastně nabídla sama. Ale samozřejmě došlo i na vnoučky či na to, jak se udržuje ve skvělé formě a jak to dělá, že ji tvář nezdobí téměř žádná vráska.
Která z navštívených zemí vás nejvíc chytla za srdce?
Nejvíc asi Barma, dnes tedy Myanmar. Ve spoustě destinací, například v Africe nebo v Indii, i když jsou tam lidé velmi chudí, vnímáte, že nejsou nešťastní. Zároveň ale často cítíte, že když se tam objevíte, mají pocit, že přijely peníze. Přesto, že cestujete třeba jen s batohem na zádech. Pořád jste člověk z Evropy nebo z Ameriky, a tím pádem pro ně představujete určitou možnost výdělku. A to jsem v Barmě nikdy necítila. Žije tam spousta národností a mám odtamtud samé neuvěřitelné zážitky. Třeba fotbalový zápas – tráva po kolena, jedna tribuna plná mnichů, kteří normálně fandili. Díky tomu, že tam turismus není tolik „profláknutý“, dostanete se k lidem hodně blízko. A to je podle mě jeden z důvodů, proč si tu zemi člověk tak snadno zamiluje.
Cestujete vždy jen s batohem?
Hlavně s foťákem! Lásku k focení jsem v sobě objevila už na konzervatoři, tehdy jsem si fotky i sama vyvolávala. Teď samozřejmě už fotím digitálně. Kvůli tomu má můj batoh vždy přes dvanáct kilo, vozím objektivy, stativ, blesk… A k tomu se tam musí vejít i nějaké oblečení, krém a něco na hlavu kvůli sluníčku.
Vím o vás, že už léta cvičíte tai chi, jak jste se k tomu dostala?
Prodělala jsem kdysi boreliózu a měla i zánět mozku a kvůli tomu strach z možných následků. Někdo mi tehdy poradil tai chi jako vhodné cvičení. Říkali mi, že je to dobré právě na můj stav, protože se při něm zapojuje pravá i levá hemisféra, člověk trénuje koordinaci pohybů a zároveň je to skvělé i na relaxaci. Na rozdíl od posilovny, kde člověk často přemýšlí nad běžnými věcmi – co si vezme večer na sebe, co je potřeba nakoupit nebo co zařídit – při tai chi musíte být soustředěná, protože máte co dělat, abyste všechny pohyby správně koordinovala.
A to cvičíte i s mečem?
Už ano, ale správně máte prvních osm let cvičit beze zbraní. Proto vždycky říkám, že když se rozhodnete pro tohle cvičení, tak se musíte obrnit trpělivostí. Ty první výsledky, kdy začnete vůbec chápat, o co asi tak jde, se dostaví zhruba po třech letech.
Evidentně také omlazuje, když se na vás dívám. Nemáte prakticky žádné vrásky a vypadáte skvěle. Co vy a estetické zákroky?
To víte, že nějaké vrásky mám, ale děkuju. Mám štěstí na dobré geny, moje maminka byla prakticky bez vrásek až do velmi vysokého věku. Jinak o sebe samozřejmě pečuju, nikdy bych třeba nešla spát neodlíčená, používám kvalitní kosmetiku, ale spíš se spoléhám na obličejovou jógu a masáže. Myslím, že je to mnohem přínosnější než si do sebe nechat něco píchat či dokonce řezat. To už pak nejde vzít zpátky, a toho se bojím. S oblibou říkám, že na vrásky na čele je nejlepší ofina a na ty kolem úst úsměv.
A co vlasy, máte je krásně husté a lesklé…
To je hena, já už se s ní barvím mnoho let. Nedám na ni dopustit a neměnila bych.
Povídáme si u skvělého řeckého oběda, a tak se musím zeptat: jste gurmán, ochutnáváte na cestách ráda?
To asi úplně nejsem, ale ráda vyzkouším, co jedí místní. I když někdy je to výzva, hygienické standardy jsou často někde úplně jinde, než na co jsme zvyklí, tak si člověk říká, jestli to vůbec zvládne. Pamatuju si, když jsem byla poprvé u Masajů a bydleli jsme přímo u nich, tak nás na závěr chtěli pohostit. Zabili tedy kozu a pekli ji na ohni. A jako hostovi mi dali samozřejmě první kus. Jenže ten ještě vůbec nebyl dopečený – byl syrový a strašně smrděl. Ovšem odmítnout by bylo neslušné. Takže jsem použila trik ze školních jídelen, že jako žvýkám, žvýkám a pak zakašlu…
Nedávno jste byla na poměrně ojedinělé cestě pouští, jaké to bylo? Jak tam člověk zvládá hygienu a podobně?
No, bylo to náročnější, osobní věci a foťák jsem nesla na zádech. Vodu jsme měli jen na pití a na vaření, tu a stany nesli osli. Ale ve výsledku zjistíte, že vám stačí dvě balení vlhčených ubrousků. Říkala jsem si, že po týdnu bez sprchy to bude děs, ale šlo to, ono zase takové vedro nebylo, trochu i foukalo, takže jsme někdy šli i ve větrovkách. A protože Tuarégové nám vařili na ohni, tak jsme z toho kouře byli všichni tak hezky vyvonění, že nikdo nesmrděl.
Jaké to je, být takhle úplně mimo civilizaci, bez signálu…
Mně se to moc líbilo, horší to bylo pro mého muže, který o mně neměl žádné zprávy. Ale naštěstí jsem se mu v pořádku vrátila.
Máte dva vnuky, jste rozmazlovací babička?
No to vůbec. Ten starší, osmiletý, teď dostal ode mě k narozeninám stan, ale ještě má takový luxus, že k tomu dostal i nafukovací matraci. Tak mu říkám: „Ale nezvykej si, to je jenom pro začátek.“
Většina dětí dnes sedí hlavně s telefony v ruce, ti vaši sportují?
Ten mladší Eda začal s džudem a Eliáš hraje hokej, takže jsem velká fanynka. Ale nejvíc mě nadchlo, že sám přišel s nápadem zařídit si průkazku do knihovny a sám si hned půjčil knížku. Mimochodem, jmenuje se Babička Drsňačka, to mi udělalo radost největší.
Chápu, to je moc milé. Souhlasíte s tím, že děti se rodí jako hotové osobnosti a role rodičů spočívá hlavně v tom, aby je citlivě provázeli životem, než vychovávali?
Myslím si, že dítě samozřejmě ovlivňuje spousta situací, a i když možná nějaká část osobnosti je daná, tak se stejně během života dál formuje. Hodně dětí zažije třeba rozvod rodičů, a to je podle mě zkušenost, která zásadně ovlivní kohokoliv. Je to zásah do dětského světa i do pocitu bezpečí, a nedovedu si představit, že by existovala tak silná osobnost, které by se to vůbec nedotklo. Takže úplně nesouhlasím s tím, že by vliv prostředí nebyl důležitý. Naopak – v životě je spousta situací, které člověka formují. Vidím to i u své dospělé dcery, která si prošla různými zvraty v lásce a z toho mi vychází jedno: můžete mít svůj názor, ale je lepší si ho nechat pro sebe a být pro ně hlavně záchrannou sítí. To se mi osvědčilo – jen být oporou.
Takže jste jí do života nemluvila?
Ne, my jsme byly spíš parťačky. Vím, že bych ji dobrými radami jen štvala, takže to prostě nedělám. Tím, že jsem měla jen ji, měla jsem na ni hodně času, a díky tomu jsme si vybudovaly a pořád máme velmi blízký a otevřený vztah.
Vy sama jste ale z pěti dětí, jak to člověka ovlivní?
Tak já byla nejstarší, takže hlavně pečovatelka. Povinná. Když se v prvním ročníku konzervatoře všichni učili kouřit a pít, já seděla na pískovišti a poslouchala řeči důchodců…
Takže jste se nenaučila „pařit“?
Ne, nenaučila. Zpětně to oceňuju, ale v tom věku jsem to teda neoceňovala vůbec. Ale se sourozenci máme skvělý vztah, je fajn mít velkou rodinu.
Často se mluví o tom, že dnešní mladí to nemají snadné, že jim chybí pokora a jsou úplně jiní než generace před nimi, vnímáte to také tak?
Těžké to asi mají, ale na druhou stranu já vidím kolem sebe tolik skvělých talentovaných kolegů a kolegyň, kteří jsou navíc pokorní a skromní. Vlastně jsem se nesetkala s nafoukanými nebo nepokornými mladými herci. Myslím si, že si poměrně brzy uvědomí, že je čeká náročná cesta a že jim žádná namyšlenost ani nafrněnost příliš nepomůže.
Chtěla byste být znovu mladá?
Asi bych nechtěla, aby mi bylo znovu dvacet nebo třicet. Kdyby mi ale někdo nabídl kouzelnou hůlku a řekl: „Dobře, bude ti čtyřicet,“ to bych souhlasila. Měla bych ještě čas na některé věci, o kterých vím, že už na ně možná čas mít nebudu – ať už jsou to sporty, cestování, nebo se třeba pořádně naučit anglicky. Klidně bych na rok odjela do zahraničí, pracovala jako servírka v baru a vrátila se s novými zkušenostmi.
To jste mi vlastně nahrála na další otázku. Kdyby to šlo, co byste poradila dvacetileté Ljubě?
Asi bych jí řekla, aby byla vždy sama sebou a nenechala se příliš ovlivňovat okolím. Čím pevněji bude stát na vlastních nohou, tím méně ji budou životní větry vyvracet z kořenů.
Je něco, co s věkem přestává být tak důležité? Dá se i na stárnutí najít něco dobrého?
Určitě je to nadhled. Člověk časem zjistí, že některé věci nejsou zdaleka tak zásadní, jak se mu dřív zdály. Zároveň si možná víc váží určitých okamžiků, vztahů nebo zkušeností. A také si asi umí některé věci více užít, protože si uvědomuje, že jsou pomíjivé a nejsou samozřejmé.
