Článek
Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.
Michaela Duffková stojí za blogem Zápisník alkoholičky, který založila proto, že jí samotné chyběly zkušenosti ostatních v době, kdy ji démon alkohol ovládal a ona se jej snažila přemoct. Nechtěla si dělat testy typu „Jak poznáte, že jste alkoholička?“, potřebovala vědět, co prožívali ostatní.
Vloni v létě měl premiéru film podle její knihy, kde ji ztvárnila Tereza Ramba, a dle obrovské návštěvnosti je jasné, že alkoholismus je velké téma. Aby ne, Michaela říká, že rizikové pití se týká 1,5 milionu lidí. Třetinu z nich tvoří ženy.
Film podle vaší knihy Zápisník alkoholičky měl vloni premiéru. Jaké bylo sledovat svůj životní osud v podání Terezy Ramby?
Terka je velmi autentická a pro mě to bylo emocionálně složité. Myslela jsem, že mám některé věci vyřešené, a film ukázal, že ne. Vidět, jak to působí na rodinu, zpracovávat, co se stalo s tátou, bylo těžké.
Váš tatínek s alkoholem bojoval…
A spáchal sebevraždu, když čekal na léčbu. To bylo bolestivé.
Vy jste sdílela svůj alkoholismus na blogu, v knížkách, nakonec ve filmu. Co byste chtěla, aby se změnilo ve společnosti? O čem by se mělo mluvit víc, jinak?
Je hrozně důležité, aby lidé nad tím, jak, kdy a proč pijou a jak to ukazují dětem, přemýšleli. Spousta lidí se mě ptá, jestli bych zakázala prodej alkoholu nebo byla pro jiný radikální krok. Za mě jsou určitě třeba systémové změny…
Jedním z velkých témat je rozdíl mezi tím, proč pijí ženy a proč muži.
Ženy pijí jinak, obzvlášť na začátku, mnohem dříve to skrývají. Potom se rozdíly docela smazávají. A jiný je přístup společnosti – k opilé ženě se staví jinak než k opilému muži.
U nás v Česku je pití považované za normální, zatímco když člověk alkohol odmítá, je divný.
Bylo by super, kdyby se podařilo změnit to, že bude víc normální nepít než pít. Společnost je v tomto ohledu poměrně polarizovaná: na jednu stranu, když někdo nepije, tak se strašně divíme, ale jakmile pije a překročí nějakou mez, tak je opovrženíhodný. A to je za mě úplně nesmyslné.
Jak si společnost představuje typického alkoholika?
Pořád ho vnímá jako člověka na okraji společnosti, který pije víno z krabice u supermarketu. A přitom 90 procent alkoholiků jsou relativně normálně fungující lidé, kteří dost často chodí do práce a mají zachovalé sociální vazby. Takže ta představa je velmi mylná.
V čem jste se vymykala vy?
Já jsem chodila do práce vlastně do poslední chvíle a z širšího okolí to nikdo nevěděl. Z toho bližšího samozřejmě ano. Ale ženy to dokážou skrývat i make-upem, umí maskovat fyzické proměny v obličeji. A dost často pijou po večerech.
Jaká jsou ta rána? Vždyť člověk pak není úplně svěží…
Není. Ale když mluvíme o závislosti, tak se nebavíme o klasických kocovinách. Ono to přejde do mírnějších abstinenčních stavů na začátku, které provází třeba pocení, nervozita, žaludeční nevolnost. Ale není to typická kocovina, kterou znáte, kdy si potřebujete vzít den volna a dát si vývar.
Svou cestu ze dna sdílí a říká, že je naprosto otevřená Foto: Milan Malíček, Borgis
Musím říct, že když jsem četla vaši první knížku Zápisník alkoholičky, tak to na mě působilo jako syrová zpověď čtyřicetileté ženy. Ale vám bylo něco přes dvacet. Rodinu jste s mužem založili brzy a vy jste měla docela naloženo už jako velmi mladá.
Myslím, že jsme se s celou situací neuměli úplně popasovat. Tím nemám na mysli to, že jsem se stala maminkou dcery – jsem a vždycky jsem byla šťastná, že ji máme.
K alkoholu jste mívala pozitivní vztah už od dob dospívání, uměla jste za to takzvaně vzít. Jak se měnila role alkoholu ve vašem životě?
Jsem hodně introvertní, mám problém navazovat kontakt a fakt nejsem společenský člověk. Takže pro mě plnil tuhle roli – uvolnila jsem se, snáz navazovala kontakty. Ale pak jsem poznala manžela a to jsme nepili skoro vůbec. Mně to ale samozřejmě zůstalo v hlavě, že alkohol funguje a některé věci jsou s ním jednodušší. A to se pak promítlo do pití doma na rodičovské.
Měla jste pocit, že tuhle berličku potřebujete?
Já jsem vůbec nezačínala pít s tím, že bych potřebovala berličku. Prostě jsem si večer sedla, dala si skleničku vína jako kdekdo a berličkou se to stalo až postupem času. Jenomže to už pak nevnímáte…
Vy jste zapíjela náročné dny, potřebovala jste spláchnout to, že jste nebyla úplně šťastná, naplněná, spokojená?
Myslím si, že když se dnes podíváme na instagram, tak ani nemusím hledat nějakou obhajobu, proč jsem po té skleničce sáhla. Vidíme tam tisíce maminek, které uloží děti a nalijí si. U mě to bylo podobné - já jsem to primárně nedělala proto, že bych byla frustrovaná a nešťastná, ale prostě jsem uložila dceru, sedla si a dala si víno. To, že dneska zpětně dokážu vyhodnotit, proč se to dělo, je něco jiného.
Kdy jste měla poprvé pocit, že je to problém? Kdy jste se poprvé styděla nebo měla morální kocovinu se vším všudy?
Já si to úplně nepamatuju. Fakt nevím, kdy to bylo. Ale určitě na svatbě jsem byla opilá hodně.
To je jedna ze silných kapitol v knize – původně jste plánovali, že pít nebudete, abyste si to mimo jiné pamatovala, ale zase se to nepovedlo. Museli vám nastavit zrcadlo blízcí? Nebo jste podvědomě tušila, že to problém je?
Určitě mi jako první zrcadlo nastavovalo okolí, Ondra a jeho rodiče. A pak už jsem podvědomě věděla, že mám problém, ale to ještě neznamenalo, že se seberu a půjdu s tím něco dělat. Pořád jsem se uklidňovala, že na tom ještě nejsem jako tenhle a tamten… K léčbě ještě vedla dlouhá cesta.
Vy jste bydleli u rodičů vašeho manžela, ale hodně času jste trávila i s maminkou, která měla bolavou zkušenost s pitím vašeho táty. Jak ona to vnímala? Byla schopná s vámi o tom mluvit? Nebo se prostě snažila tiše pomoct?
Snažila se o tom se mnou mluvit, ale já jsem tvrdá palice. Se mnou je hrozně těžké vyjít. Muselo to být pro ni strašně těžké, asi ani nedokážu interpretovat její pocity. Ale hodně se trápila a fakt se hrozně snažila mi pomoct.
A bylo vám pomoci, nebo jste k tomu musela dojít sama? Co byste poradila blízkým člověka, který bojuje s alkoholem?
Určitě ať o tom mluví. Rozhodnout jsem se musela sama, ale to, že se mnou o tom mamka mluvila, že o tom se mnou mluvil Ondra, vedlo k tomu, že jsem nad tím přemýšlela – i když jsem to negovala. Všem jsem říkala, že jsou úplně padlí na hlavu a nemají pravdu. Ideální je se vyhnout konfliktnímu jednání a v klidu nabízet konkrétní pomoc. Ti lidé potřebují vědět, že na nich někomu záleží.
Ví, jak může alkohol ničit život, proto dnes pomáhá lidem, kteří s ním bojují Foto: Michaela Feuereislová, Super.cz
Jste introvertní, ve společnosti se necítíte úplně svá, přesto jste se rozhodla svoji cestu sdílet. Jak vás napadlo, že půjdete a založíte facebookovou stránku nebo blog?
Bylo to původně anonymní a mě by v životě nenapadlo, co se bude potom dít. Ale moje myšlenka byla, že je potřeba sdílet reálný příběh - když jsem hledala já sama na internetu zkušenosti, nenašla jsem je. Všude byly testy typu „Jsem/nejsem alkoholik“ nebo odborné věci, ale nic osobního, s čím bych se mohla ztotožnit.
Proč jste se rozhodla být opravdu až takhle upřímná? Nejen říct: „Jsem Míša a jsem alkoholička.“
Je důležité nedělat kolem toho cavyky - já jsem dost přímý člověk a když už, tak už. Blog pak rychle nabral na popularitě, a když se začaly množit pochybnosti, jestli to není marketingový tah a je za ním skutečný člověk, vyšla jsem z anonymity. Knížky jsem už vydala pod svým jménem.
Kdy jste si řekla, že máte vyhráno?
Myslím, že to si nikdy neřeknu. Pro jistotu. V tu chvíli prostě člověk ztratí ostražitost.
A kdy jste se začala cítit sama sebou?
Asi rok a půl, dva po léčbě. Fakt to trvalo. I po letech jsem stále v terapii, pracuji na sobě, učím se na sobě mnohé ocenit, to jsem neuměla.
Psala jste o svém alkoholismu, o tom, že v tomhle státě není jednoduché abstinovat, i o tématu spoluzávislosti - co v tomto pomáhá?
Za mě jednoznačně terapie. Buď rodinná, nebo párová.
Vám to s manželem pomohlo?
Ano, po rozvodu nám to pomohlo. Bylo potřeba si nastavit úplně jinak komunikaci a spoustu věcí přehodnotit.
Super.czPo rozvodu? Jak tomu mám rozumět?
No, my jsme se totiž rozvedli. A pak znovu vzali. Ale ten vztah opravdu dostal hrozně zabrat. A podle mě může zásah odborníka hodně pomoct – něco si zkrátka nevyřešíte sami.
