„V angličtině doma nemám šanci,“ směje se Tereza Maxová, která slaví jedno výročí za druhým

Výjimečné období završené třicátým výročím své nadace se Tereza Maxová rozhodla oslavit vydáním knihy, v níž jedna z nejúspěšnějších českých spisovatelek současnosti Alena Mornštajnová už podruhé oživuje nadačního maskota, medvídka Teriho (Teribeara). Proč právě ona? A jak Tereza Maxová zvládá druhou polovinu života a čím ji dojal nejmladší syn?

Alenu Mornštajnovou si Tereza Maxová pro oživení Teribeara vybrala jako svou oblíbenou spisovatelku přesto, že není primárně autorkou knih pro děti. A ona sama také „psaní o medvídkovi“ považovala podle svých slov za riskantní, protože dětských příběhů o medvídcích je spousta. Nakonec ji ale přesvědčila osobní návštěva nadace, příběhy konkrétních dětí a také setkání s Terezou Maxovou. Tu první příběh Teriho nadchl jemným humorem, takže byla ráda, když spisovatelka souhlasila i s druhým dílem.

Blížící se kulatiny nadace však nejsou jediným výročím, které Terezu Maxovou čeká. Se svým mužem, tureckým developerem Burakem Oymenem, letos slaví dvacet let společného života a desáté výročí svatby. Tu prý záměrně odložili na dobu, až děti budou velké, aby z toho taky něco měly. „Opravdu to doporučuju! Když se dnes dětí zeptám, co byl jejich největší životní zážitek, řeknou, že naše svatba. Nejstarší Tobiáš mě vedl k oltáři, Mína dělala družičku a Aiden mi předával prstýnky, bylo to fakt dojemné,“ vzpomíná Tereza, která tak pomalu začíná přemýšlet, jak desáté výročí manželství oslavit. „Já jsem ten hlavní organizátor, pokud něco nevymyslím já, asi nic nebude, i když teď manželovi křivdím, protože mi naprosto nečekaně připravil narozeninové překvapení ke čtyřicátým i k padesátým narozeninám. Čtyřicátiny byly opravdu pecka, měla jsem týden před porodem Aidena a trsala jsem na Monkey Business, prostě zážitek na celý život.“

Oslavy Tereziny širší rodiny se prý odehrávají naprosto v duchu Formanova filmu Hoří, má panenko, a ona je miluje. Teď ještě víc, protože obě mladší děti letos vylétly z hnízda. Prostřední Mína, která nedávno oslavila sedmnáctiny, studuje v Londýně na internátní škole Wellington a ráda by v budoucnu studovala politologii a psychologii. První obor zdědila po tureckém dědečkovi diplomatovi, psychologie ji zajímá kvůli obrovskému nárůstu psychických problémů u mladých lidí. „I díky nadaci to má z první ruky, vnímá, kolik jejích vrstevníků trpí psychickými problémy, úzkostmi a depresemi a ráda by to změnila,“ říká Tereza.

Nejmladší, čtrnáctiletý Aiden zase odešel za svým snem na basketbalovou akademii Pabla Lasa, internátní školu ve Španělsku, rád by se stal profesionálním basketbalistou. „Aiden mi nejvíc připomíná mě, na jednu stranu velmi organizovaná Panna, zároveň ale hrozně odvážný, nebojí se jít do neznáma. Najednou je z něj kluk, který si dokáže sám vyprat, sám vstávat v 6:30 na trénink, učit se tak dobře, aby mohl pokračovat na vysokou. Vím, jaká je to od něj oběť, protože on měl své domácí pohodlí hodně rád. Ale o to víc teď ocení, když přijede domů, nemusí do kantýny a k večeři dostane jídlo, jaké si opravdu přeje,“ popisuje Tereza, která je teď, kdy jsou děti daleko, o to šťastnější, že má svou práci v nadaci a také milujícího partnera. Často ovšem pendluje mezi Madridem a Londýnem.

Přestože všechny děti za svůj hlavní domov považují Prahu a umí česky, hlavním dorozumívacím jazykem v rodině je angličtina. „Pro manžela je to přirozené, vyrůstal v diplomatickém prostředí, a děti se zase hodně zdokonalily díky mezinárodním školám. A musím říct, že když dojde k trochu vyostřenější debatě, tak mám velký hendikep. Oni mě s tou svou angličtinou prostě vždycky udolají a já si jen říkám, oč snáz bych je přesvědčila, kdybychom mohli mluvit česky! Takže teď jsem nejen nejmenší z rodiny, co se týče výšky, ale navíc vůbec nemám šanci se prosadit,“ stěžuje si Tereza na oko.

O tom, jak velký má u dětí respekt, se totiž nedávno přesvědčila u nejmladšího syna. Když ve škole dostal za úkol napsat esej o nejinspirativnějším člověku, všichni z okolí očekávali text o nějakém slavném basketbalistovi. „A on psal o malé holce, která se narodila v socialistickém Československu, v osmnácti odjela do světa a co všechno dokázala. A na konci se ukázalo, že píše o své mamince. Nevím, jestli to udělal trošku mazaně, aby dojal učitele, ale mě dojal určitě,“ dodává Tereza Maxová.

Děti pryč, mládí pryč! Co teď? Jak se vypořádat s novou fází života a naučit se být znovu šťastná