Život má být dobrý, ne nutně šťastný, říká odbornice na vztahy Eliška Remešová

Psychoterapeutka, psycholožka a lektorka. Sdílí, potkává se a mluví s lidmi o duševním zdraví, duševní hygieně a zdravých vztazích. Protože lidé vědí, jak se starat o své tělo, ale netuší, co potřebují ve svém nitru a svých vztazích. Eliška Remešová spoluvydala terapeutický deník pro ženy Duše na místě, založila terapeutické a vzdělávací centrum Vztahy21, na sítích informuje ženy a muže o tom, že #laskajedovednost, a vzdělává širokou veřejnost, neziskovky i zaměstnance velkých firem, jak pečovat o své duševní zdraví a vztahy.

Čím si ve vztazích nejvíc ubližujeme?

Často nás zraňuje to, nač jsme sami citliví. Každý máme nějakou historii - osobní, vztahovou, rodinnou - a v rámci ní jsou témata, která jsou citlivější, dále ta, jež jsou v pohodě, a pak také taková, která jsou pro nás úplně tabu a jsou třeba hodně skrytá a bolavá. A co nás tedy bolí? Nejde o to, co partner dělá či říká, ale jakého našeho místa - našeho nevyřešeného zranění - se to dotkne.

Představme si konkrétně situaci, kdy se s partnerem pohádáme a já se cítím ublížená a zraněná. Dotkl se něčeho, co mě fakt zabolelo. Jak bych s tím pak měla pracovat?

Když odezní prvotní reakce, což může být vztek, nějaké stažení v těle nebo třeba uzavření se, tak je vždy užitečné si udělat rozhovor sám se sebou. Co se to vlastně stalo? Co bylo to, co mě zranilo a co mi ublížilo? Přešlápl ten druhý, nebo mám celkově špatné období a jsem podrážděná? Když se zorientuju sama v sobě, pojmenuju spouštěč mého zranění, dokážu pak daleko lépe s tím druhým komunikovat ve smyslu nápravy: Co s tím budeme dělat? Buď mu řeknu: „Tohle mi už nedělej, dotkl ses mých hranic.“ Nebo připustím, že jednal celkem normálně, a zároveň dodám, že teď se mi děje tohle všechno, a požádám, ať je ke mně ohleduplný.

Dá se na hádky v jistém smyslu dívat i jako na dobrou věc, která může být pro vztah ozdravná?

Na hádku se dá koukat jako na signál, že něco není v pořádku. Že se něco děje v našem vztahu, ale také třeba, že se něco děje jen se mnou, nebo naopak jen s tím druhým. Signál, že teď si něco říká o pozornost.

Jaká pravidla by hádky měly mít, abychom se nezraňovali víc, než je nutné?

Uvedu to tím, že jakékoli násilí je přes čáru a nemělo by se dít. Já hádku chápu na škále. Někdo považuje už zvýšení hlasu za něco, co je moc, ale pak jsou lidé, kteří při hádce hází hrnky, a je to pro ně v pořádku. Vnímání hádky a jejího dopadu na naše prožívání vychází převážně z toho, co jsme jako děti zažili doma. Když se rodiče pohádali a pak si dali pusu na usmířenou, tak hádku nemusíme vnímat jako příliš ohrožující, ale jako něco přirozeného, co čistí vzduch. Když mezi rodiči panovala jen tenze a napětí, pak se pro mě hádka stane velmi ohrožující element. Jdu do napětí, nepohody, začnu se bát. Je to celé o tom, abych si sama v sobě ujasnila, jak to s konflikty a hádkami mám, co považuju za náročnou situaci, která nám ale třeba nakonec byla užitečná, a kdy to má pro mě už jen destruktivní efekt.

Dá se naučit práce s emocemi?

Ano. Hezky je to vidět na dětech. Když se narodí, neumějí regulovat emoce. Na řešení náročných situací ještě nemají ty správné nástroje, říkejme tomu třeba nářadí, které se postupně v dětství učí používat. Dítě v emočním záchvatu křičí, pláče, pak přijde dospělák, obejme ho a řekne mu: „Hele, to by se dalo vyřešit takhle, na to by asi bylo dobré ‚kladivo‘.“ A dítě už pro příště ví, že s tímhle problémem mu pomůže to pomyslné kladivo. Pak přijdou nové situace, které vyžadují nové nářadí, a čím více situacemi procházíme, tím více nářadí máme k dispozici a umíme je vhodně používat. Velký problém naší společnosti je, že starší generace vyrůstala v tom, že emoce jsou špatné, že se nemají projevovat, že hodná holčička se nevzteká, hodný kluk nepláče. To se již naštěstí proměňuje, např. v rámci současné respektující výchovy. V ní jsou všechny emoce v pořádku, všímáme si jich, protože nám něco říkají.

Jak mám rozklíčovat, co mi různé emoce sdělují? Kromě toho, že vím, že jsem smutná nebo třeba vzteklá?

Smutek signalizuje, že jsem o něco přišla, že se vyrovnávám s nějakou ztrátou. Když cítím vztek, tak se asi někdo dotkl mých hranic, které si potřebuju ochránit. Když cítím závist, ukazuje mi to, že mi něco chybí a něco v životě potřebuju jinak. A když emoce začnu vnímat jako své spojence, začnu je využívat tak, aby mi bylo v životě lépe. Jak říkal Freud, nevyjádřená emoce neumře, ta je pohřbena zaživa a ukáže se někdy jindy v daleko ohavnější podobě. Někomu se projeví v somatické rovině, někomu v tom, že je extrémně výbušný. Emoce jsou energie a podle zákona o zachování energie ta energie nezmizí. Buď se namíří dovnitř do těla, nebo půjdou ven.

Zdůrazňujete, jak důležité je ve vztahu umět vést citlivé rozhovory. Co si pod tím mám představit?

Hodně článků pojednává o tom, jak řešit konflikty. Ale předtím, než konflikt vypukne, je široká, šedá zóna náročných situací a rozhovorů. Pustit se do takového rozhovoru chce obrovskou odvahu. Dá se předpokládat, že druhé straně se to nemusí líbit, a vystavuji se tím ohrožení, že mě odmítne či v tom nejhorším případě opustí. A jelikož jsme jako lidé společenští tvorové, potřebujeme cítit mezi sebou spojení a někam patřit, tak náš největší strach je právě z opuštění. Že přijdeme o naši skupinu, partnera… Citlivá témata proto raději neotevíráme a raději zkusíme zpracovat a ohnout sami sebe. Přizpůsobit se. Jak ve vztazích, tak v práci. Něco nás sice zraňuje, ale neděláme vlny, abychom nepřišli o lásku nebo práci. A jednou stejně nevydržíme a přijde konflikt. Kdybychom si od začátku nastavili hranice, přebrali zodpovědnost sami za sebe a své pocity, naučili se říkat i nepříjemné věci, možná by spousta konfliktů nemusela vzniknout.

Mluvíme o nastavování hranic, o emocích… Herečka Sára Affašová vloni na Instagramu velmi otevřeně sdílela svou bolest ze ztráty miminka. Zveřejnila společnou fotku s již nežijícím novorozencem. Jak je to se sdílením emocí na sociálních sítích? Je to vhodný „terapeutický“ prostor?

Když sdílím něco bolestného na sítích, mohu dostat spoustu podpůrných a normalizačních zpráv ve smyslu „zažila jsem totéž“. A právě ten pocit „nejsem v tom sama“ je hojivý. Navíc sdílení na osobní rovině nás vnitřně posiluje. Abych mohla připustit svou zranitelnost, musím mít odvahu ukázat něco bolavého. A říkám tím: „Věřím ti, že to nepošlapeš, ale opečuješ.“ Druhá strana buď zareaguje tak, že to prohloubí naši důvěru a posílí vztah, nebo to nezvládne - ať už úmyslně, či neúmyslně - a já zjišťuji: „Aha, tohle tady s tím konkrétním člověkem sdílet nemůžu a přestanu s tím.“ Obecně ale platí, že stokrát řečený příběh bolí méně.

Jaká rizika vidíte ve sdílení bolavých, intimních témat na sociálních sítích?

Sítě jsou pořád ještě nový fenomén, takže neexistuje moc studií o tom, co vše se může dít v souvislosti se sdílením. Podle mého je důležité sdílet to, co už mám v sobě zpracované. Protože když vykopnu ven něco, co je pro mě pořád bolavé a citlivé, tak se vystavuju riziku, že mě spousta reakcí bude ještě více zraňovat a traumatizovat. Pokud sdílím něco opravdu velmi intimního, je to také jeden ze způsobů, jak získat kontrolu nad situací. Když někdo s veřejností sdílí každý krok svého těhotenství a pak přijde taková rána, že porodí dítě, které nežije, tak se asi těžko může odmlčet a dělat, jako by se nic nestalo. Ale když za sebe řeknu, k čemu došlo, co se stalo, popíšu to, jak to cítím, mám to jakžtakž ve svých rukách a nemusím číst stovky zraňujících zpráv, ve kterých se mě ptají, jak se mám a jestli už je na světě miminko.

Mottem dnešní doby je štěstí a úspěch. Pokud by k vám klient přišel s objednávkou, abyste ho to „naučila“, čím byste začala?

Pokud by šlo o partnerskou rovinu, asi bych mu nejdřív řekla, že třítýdenní, fotogenická dovolená na Bali vztah nezachrání. Spokojený, klidný vztah vyžaduje každodenní drobnosti - že vám partner uvaří čaj, postaví před vás hrnek a pohladí vás při tom. Na těchto drobných cihličkách se staví hezký vztah, o ty se může opřít. Psychoterapeut a kolega Honza Vojtko jednou řekl, že jsme takoví feťáci lásky, a já dodávám, že jsme i takoví feťáci štěstí. Honíme se za ním a zároveň ho tím potíráme.

Až 25 % emocí, které denně prožíváme, je negativních. Což je běžné a normální. Dokonce když si vypíšete seznam emocí, tak tam bude daleko víc těch negativních. Ty nás mají chránit, abychom přežili. A my jsme potomci lidí, již přežili, a ne těch, kteří byli šťastní. Ti pravděpodobně umřeli někde po cestě, takže jejich geny nemáme. Tahle informace je pro mě důležitá, protože právě v ní tkví recept na dobrý - nechci říct šťastný - život: Vím, že se mi v životě budou dít nejen hezké, ale i špatné věci, a já ty nepříjemné emoce akceptuji, protože mi něco ukazují. O to víc si vážím těch hezkých chvil, které mám. S tímhle nastavením si takhle dobře můžu žít každý den, protože ho žiju srovnaná sama se sebou, žiju ho upřímně, svědomitě a s laskavostí vůči sobě i druhým.

Přemýšlivý introvert, komunikativní extrovert. Jak poznat, kdo jste a co jsou vaše přednosti