Článek
Jisté náznaky se projevují už od školky. Většina holčiček rychleji mluví, chápe i vyměšuje na toaletě. Ve škole je ten rozdíl ještě okatější, paní učitelky vědí své. Vždycky se říkávalo: chlapečci jsou sice pomalejší, jenže oni pak ty šprtavé holčičky doženou a předeženou. Celý život pak nad holkami trumfují, jsou chytřejší, mají přece lepší mozek.
Opravdu?
Co když je to tím, že holčičky jsou pak zkrátka zpomaleny svými povinnostmi. Skoro se mi chce říct historickými povinnostmi. Zatímco již dospělí chlapečci makají a tím rostou, učí se nové věci, rozvíjejí své schopnosti, hlavně ty intelektuální, tak holčičky se velmi často věnují takzvaně ženským věcem. Ty byly donedávna neviditelné. Nedůležité. Samozřejmé. A jako takové neplacené. Navíc asi nejde úplně říct, že péčí o děti by člověk nějak zvlášť intelektuálně rostl.
Opravdu? ptám se podruhé.
Co když se ukazuje, že v nějakém smyslu ano?
Protože na stará kolena stará holka potkává muže, kteří jsou už zase nějak opoždění. Jenže tentokrát to asi nedoženou, tentokrát tu šprtku netrumfnou. Protože se nám nějak zasekli. Zatímco ona, omlácená celoživotní péčí o děti, o stárnoucí rodiče a hloupnoucího manžela, se nezastavuje, je zvyklá, že věci jsou v pohybu, ve věčném chaosu, že žít znamená neklid, vřava a neustálé úsilí, starý kluk jí nestačí. Neprošel si tím celoživotním cirkusem, který se jmenuje starost o rodinu, nestal se krotitelem času, pohrom i průserů. Stal se Někým s velkým N a nějak tou velikostí zakrněl. Už nejde dál. Zoufale kouká, jak jeho žena kmitá, jak vydělává, o všechny se stará, všem vyvařuje a do toho se stále učí nové věci, protože chce držet krok s vnoučaty i s dobou, protože to potřebuje ke své práci.
Poslední dobou kolem sebe ke svému zděšení vidím převážně nechápající a nechytající se muže a věřte mi, že jich znám opravdu dost. Těm ostatním se omlouvám, ale těchhle je mi tuze líto, ráda bych jim pomohla a nejsem jediná. Jenže oni pomoci nechtějí, jsou přece muži, páni tvorstva.
Opravdu? ptám se už potřetí.
