„Beru si své tělo zpátky, můžu si s ním dělat, co chci!“ říká hvězda seriálu Děcko Eva Hacurová

O čem snila malá Evička z Vrahovic, vzala by i dnes roli, ve které by se vyžadovalo svlékání? Eva Hacurová je jednou z výrazných tváří naší herecké scény, velké role ztvárňuje v divadle i před kamerou. Byla součástí fenoménu jménem Ulice, nedávno zářila v seriálu Děcko a byly časy, kdy ji poznávali návštěvníci travesti show.

Co Evu Hacurovou nejvíc baví na herectví? Že může být čímkoli! „Vymodelovat si člověka a pak si ho na sebe obléct, naučit se ho svlékat, aby to nebylo zraňující… Můžu zažít všechno! Moc ráda pozoruju lidi a povídám si s nimi, pak si z toho skládám předobraz pro postavy.“

V podcastu Bubliny byla také řeč o vnímavosti a empatii, která je sice pro herce důležitá, ale není každému vlastní – nicméně se dá naučit. „Mně to hodně pomáhá, mám ale problém v reálném životě, protože jsem hypersenzitivní, což neznamená přecitlivělá. Mám silnou představivost, dlouho na všechno myslím a beru si věci osobně, jsem vztahovačná. Učím se to odstraňovat, protože vás to může i zničit.“

Podle Evy Hacurové existují tři kategorie herců. Buď jste Ivan Trojan a všichni to vědí, pak jsou tu ti, koho lidé oslovují jménem jejich nejznámější postavy, a pak poslední kategorie: „Odněkud vás znají a nevědí, zda jste spolu byli na kurzu šití, nebo vás viděli v televizi…“

Ji lidé nejvíc poznávali díky Ulici. „To pak přijedete do Prostějova a víte, že se o vás ví. A nejhezčí je, když vám dítě na náměstí udělá scénu, válí se na zemi, ječí a všichni čekají, jak paní herečka zareaguje. Tehdy jsem ty pohledy nedala. Dneska? Už je mi to jedno, klidně si lehnu k ní na zem a počkám, až se vyřve.“

Před osmi lety hrála ženu, kterou trápí kila navíc a začne navštěvovat kurz pro burlesky (jedná se o televizní film Až budou krávy lítat). Změnil se postoj společnosti k lidem s kily navíc? „Společnost se otvírá. Ale co se týče těla, je to v hlavách nás všech a zlepší se to, když budou nadcházející generace vnímat, že jejich tělo je v pořádku tak, jak je,“ vysvětluje s tím, že samozřejmě není řeč o morbidní obezitě.

„Já mám pocit, že sama sobě přicházím na chuť. Byla jsem cpaná do škatulky – naše profese je hodně o posuzování zevnějšku. Ale teď, ve 32 letech, jsem si dovolila ostříhat ofinu, nechala jsem si udělat tetování. Dovoluju si zvlastnit svoje tělo, můžu si s ním dělat, co chci. Beru si ho zpátky.“

Jedno z témat, které se Eva Hacurová nebojí otevřít, je například párová terapie. „Psychohygiena je velké téma. Pro mě je terapie must-have, ale neměla jsem to tak vždycky. Teď se cítím nejstabilněji, ale také už se neposírám, neberu věci tak fatálně a vím, co je spouštěč: přehnaná zodpovědnost a extrémní vyčerpání a přetížení.“

Litovala někdy své otevřenosti? „Neříkám žádné intimní věci a můj partner není naštvaný, že o tom mluvím. Když mě bolí koleno, jdu za ortopedem, a když je možnost nechat si pomoct s komunikací v páru, tak proč to neudělat. Není třeba nechat to zajít daleko a nás šlechtí, že na sobě chceme pracovat.“

>>>O terapii a sebepřijetí byla řeč i v Bublinách s Veronikou Kašákovou.