Článek
Kdyby mi v době mého mládí někdo řekl, že jednou budu mít finančního poradce, představovala bych si svou budoucnost někde na terase vlastní vily, jak se, znuděně usrkávajíc aperitiv, rozhoduju, jestli dividendy přesunout do dluhopisů nebo investovat do vinic v Toskánsku.
Už pár let skutečně mám finančního poradce a ano, připadám si díky tomu o něco dospělejší. Ale realita je taková, že sedím pořád u stejného kuchyňského stolu, usrkávám vystydlé kafe a můj finanční poradce mi po telefonu vysvětluje, že bych měla myslet na budoucnost. Samozřejmě, je milé, že někdo myslí na mou budoucnost. Pro mě je budoucnost něco jako ty velké krabice na skříni v předsíni. Vím, že bych s nimi měla něco udělat, ale teď se mi do toho nechce. Až někdy jindy.
Když jsem se s ním měla sejít poprvé, čekala jsem, že přijde pupkatý pán středního věku. Místo toho se dostavil středoškolák (tedy skoro), co vypadal, že jde na karneval za prvorepublikového bankéře.
Podal mi ruku a řekl, že se těší, až společně nastavíme moje finanční cíle. Trochu jsem znejistěla, mým finančním cílem vždycky bylo nějak vyjít. On se ale vytasil s obrázky digitálních postaviček, které mě prostřednictvím diagramů, šipek a rámečků nasměrovávaly k tomu, abych „sama od sebe“ přišla na to, že mám svoje úspory, tedy hlavně ty budoucí, investovat do fondů, spravovaných jeho společností.
Naposledy mě chlapec, převlečený za finančníka, svou starostlivostí úplně rozesmál. Volal mi k narozeninám, ptal se, „jak slavím“. Z jeho hlasu jsem cítila upřímné potěšení, že jsem se dožila dalšího roku (nemusela jsem, v mém věku, že) a moje šipka v jeho grafu stále míří vpřed. A pak mi nabídl báječnou, časově omezenou příležitost.
Už ta formulace mě zneklidnila.
Šlo o investiční fond na výstavbu domů pro seniory. „A jako benefit byste měla předplacenou možnost stát se klientkou,“ pokračoval nadšeně. Poslal mi i mapku. Zmíněný fond se zřejmě chystá stavět domy pro seniory hlavně v oblastech s vysokým výskytem lišek dávajících dobrou noc. „V Praze nic?“ ptala jsem se.
Ale to už jsem věděla, že i kdybych, hahaha, na tu investici měla peníze, do toho fondu investovat nebudu. Ne proto, že bych na svou budoucnost (v doslovném překladu, který můj finanční poradce ohleduplně nepoužívá, stáří a smrt) nikdy nemyslela, ale protože na ně právě myslím až moc často. Ty krabice na skříni pořád jsou. Sice se do nich nedívám, ale zhruba mám ponětí, co obsahují, a jednoho dne je budu muset otevřít.
Jenom jim teď ještě nechci předplácet místo v nějakém skladišti daleko od všeho, co je mi milé.
