„Odpuštění? Neudělala jsem to pro mámu, ale pro sebe, abych se uzdravila,“ říká Veronika Kašáková

Úspěšná modelka a ředitelka nadačního fondu? Ano, ale Veronika Sovadina Kašáková je také milující mámou syna se vzácnou metabolickou vadou. A ženou, která strávila celé dětství v dětském domově a dnes se intenzivně angažuje v této charitativní oblasti.

Jakou cestu musela ujít, aby odpustila mámě, jež ji opustila? Na čem stojí jejich výjimečný vztah s bratrem? A jak vzpomíná na dobu, kdy poprvé sdílela svůj příběh nebo když poprvé promluvila o synově onemocnění?

Dětský domov, ve kterém strávila Veronika spoustu let, byl do jisté míry bezpečný prostor. „Není to traumatizující v daný moment, protože si neuvědomujete, že žijete hrozně. Musela jsem ale pak zpracovat, že nemůžu za to, že jsem byla v dětském domově, že jsem neudělala nic špatně.“ Terapie podstupuje víc než deset let, navíc svůj příběh i sdílí. „Že napíšu knížku, jsem si říkala od 12 let, kdy jsem četla román Už nejsem vaše dcera a měla jsem s hrdinkou stejné pocity studu, nepřijetí, nemilování. Pomáhalo vypsat se a pojmenovat věci.“

Jak se jí podařilo nakonec mámě odpustit? „Neudělala jsem to pro mámu, ale je třeba pustit pryč ty negativní věci, co vás ničí. Jsem nyní imunní vůči minulosti, uzdravila jsem se.“

Veronika otevřeně mluví o tom, čím si prošla, ale svůj příběh má již dnes „opečovaný“. Na první rozhovor ovšem připravená nebyla: „Pamatuji si ho dodnes. Bylo mi 17 let a měla jsem za sebou Miss Junior… Paní redaktorka na mě byla moc milá a pak vyšel článek s titulkem: Moje máma byla prostitutka a brala drogy. Táta mi zavolal a řekl: ‚Tohle si nezasloužila ani ona!‘ Píchlo mě u srdce a uvědomila jsem si, že už to nikdy nemůžu vzít zpátky,“ vzpomíná.

Její bratr Karel drží pocity spíše v sobě a sdílení není jeho cesta. „Máme úžasné pouto a milujeme se bezpodmínečně. Ať brácha udělá cokoli, já s ním půjdu kopat hrob. Ale svoje věci má uvnitř sebe a má na to plné právo.“

Vysněnému synovi Matyáškovi jsou čtyři roky a Veronika říká, že i kvůli roli mámy na sobě pracovala, aby měla vyřešená traumata a nepřenášela je generačně dál. „Základ je být zdravá, abych mohla být vzorem. Nepochybovala jsem, že budu skvělá máma, na vlastní rodinu jsem se těšila. Občas zjistíte, že nefunguje žádný výchovný směr, a já chci co nejmíň pokazit, neustále hledám balanc.“

Na to, až bude mámou, se těšila dlouho. Šest dní po porodu syna ovšem přišla studená sprcha v podobě vážné diagnózy, fenylketonurie. „Oznámili nám, že má nevyléčitelné a vzácné onemocnění a hrozí retardace, když se nedodrží dieta. Měla jsem už pocit, že si na nás pánbůh zasedl. Dnes říkám synovi, že je speciální a výjimečný.“

Bubliny s Šárkou Volemanovou byly nejen o nemocech, ale i o naději