Hlavní obsah

Glosa: Znásilnění? Ale jděte! Co si počít ve světě, kde přeživším věří málokdo

Foto: HTWE, Shutterstock.com

Foto: HTWE, Shutterstock.com

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Ve čtvrtek se konal Pochod proti bagatelizaci sexualizovaného a domácího násilí. Pachatelé totiž často dostávají směšné tresty ve srovnání s tím, jaké následky si nesou jejich oběti. Ve shovívavém postoji české justice se odráží benevolentní postoj velké části společnosti. A to i té, od které to nečekáme.

Článek

Sexuální násilí, které se obrací zejména proti ženám, se tradičně zlehčuje. Zároveň existuje řada doporučení, jak mají ženy žít, aby „neprovokovaly“; anebo co mají podniknout, když už „udělají chybu“ a někdo jim ublíží. Jeden rozšířený názor zní, že se znásilnění musí neprodleně nahlásit. Podle této doktríny mají být oběti především společensky zodpovědné a zajistit, aby byl násilník včas zadržen a nemohl dál ubližovat.

Zní to rozumně, ale realita je jiná. Otřesený člověk se bez pomoci ocitne v soukolí výslechů, lékařských prohlídek a psychologických vyšetření a může se snadno cítit jen jako jakýsi předmět doličný. A pravděpodobný výsledek? Retraumatizace oběti, podmínka pro pachatele a – společnost bez proklamované ochrany.

Stojí to obětem za to? Evidentně ne: odhadem je u nás nahlášeno jen 5 % znásilnění. Psychické utrpení totiž české soudy v praxi nepovažují za újmu na zdraví

Mlčení jako jediná cesta?

Ale ať už justice koná, nebo ne, oběť v sobě musí najít sílu s následky sexuálního útoku žít. A nemusí to být jednoduché. Napadá vás, proč nejde na psychoterapii, tam se z toho vymluví?! Protože mlčení je bezpečné a nebolí. Cesta k rozhodnutí začít o „té věci“ mluvit může být hodně dlouhá a stejně vás sužují pochybnosti, zda má vůbec cenu se v tom po letech šťourat. A až když vám ta tichá hrůza začne zasahovat i dříve zdravé kousky těla a duše, dojdete možná k odhodlání svěřit se odborníkovi.

Nechcete se přitom na nikom hojit, nechcete vydělávat peníze, nechcete nic zveřejňovat, nikoho udávat, nikomu se mstít, nechcete být zajímavá… Nic z toho, z čeho jsou ženy běžně podezírány, když mají tu „drzost“ říct, že jim někdo ohavně ublížil. Jednoduše v sobě potřebujete začít řešit nepochopitelnou křivdu, jíž vám někdo jen tak zničil život.

Pravda je někde tam venku

Uchýlit se do „bezpečného prostředí psychoterapie“ se pak začne zdát jako dobrý nápad a možná poslední naděje. Ovšem jen do chvíle, než narazíte na realitu: i terapeuti jsou jenom lidé přirozeně vrostlí do této společnosti – a ta sexualizované násilí na ženách bagatelizuje. A tak vás nesmí šokovat, co se občas (a já doufám, že opravdu jen výjimečně) může stát: Terapeut vám suše a bez zaváhání oznámí, že už Freud věděl, že si ženské vymýšlejí… Ale nevadí, pan doktor je zvyklý a nezlobí se. Je to prostě normální ženská vlastnost: Lhát. Vymýšlet si. Být hysterická. Další dobře skrytá tvář násilí.

Takže co v takovém světě zbývá? Zatím jenom pochodujeme…

Načítám