Cítíme se hůř, nebo se jen víc pozorujeme? Jak rozlišit běžné emoce od psychické poruchy

Úzkosti, deprese, ADHD, syndrom vyhoření nebo syndrom podvodníka, případně hypersenzitivita… To je jen část diagnóz a problémů, o kterých se dnes ve zvýšené míře mluví. Dobám, kdy se o „depkách“ spíš jen šeptalo s despektem a zasmušilejším jedincům se doporučovalo jít se proběhnout, odzvonilo. A počet lidí trpících psychickými obtížemi roste. Je to tím, že „to kdysi nebylo“, nebo tím, že se dnes o duševní zdraví veřejnost víc zajímá?

Fakta mluví jasně, jak uvádí NÚDZ: Přibližně každý šestý člověk v EU zažívá nějakou formu duševních obtíží, v České republice počet ambulantních pacientů roste a týká se to zejména dětí a dospívajících. Čím to je?

„Lidé dnes víc sledují své prožívání a snaží se sami sobě porozumět. Do určité míry za tím stojí i rostoucí povědomí o duševním zdraví, což vnímám jako pozitivní posun. Může to vést k tomu, že si člověk dříve všimne, že se necítí dobře, a včas vyhledá pomoc,“ říká terapeutka Šárka Hrabovská, která působí na psychoterapeutické platformě Hedepy.

Odbornice ale dále upozorňuje, že i když se třeba v nějakém popisu příznaků poznáte, automaticky to ještě neznamená diagnózu: tu stanovuje pouze odborník. Problém ovšem je, že čekací doby u odborníků bývají dlouhé, a tak se mnozí „diagnostikují“ sami. A na sociálních sítích je spousta „specialistů“, kteří rádi pomohou. Snadno se tak stane, že krátkodobá úzkost, stres nebo smutek, tedy normální reakce na náročné životní situace, dostanou „odborný název“ – a „psychický problém“ je na světě.

Je samozřejmě skvělé, že se dnes lidé nebojí diagnóz. Pomáhají totiž pochopit, co se děje, a lze na jejich základě zvolit léčbu. Co je ovšem problematické? „Psychologický jazyk pronikl do běžné konverzace a na sociální sítě, což snížilo stigmatizaci duševních obtíží, ale také to vedlo k inflaci diagnostických pojmů,“ vysvětluje Pavel Pařízek, psycholog a psychoterapeut z platformy Terapie.cz. A běžné lidské prožitky, jako je smutek po rozchodu, nervozita před pohovorem nebo občasná nesoustředěnost, se začaly rámovat jako poruchy, ačkoli diagnostické kategorie vznikly pro stavy, které člověku dlouhodobě brání ve fungování.

Paradoxně tak může současná kultura sebepoznání lidem škodit tím, že je učí vnímat se jako křehčí, než ve skutečnosti jsou. „A pokud někdo přijme identitu člověka s poruchou na základě několika příspěvků na sociálních sítích, může si nevědomě vybudovat vzorce chování, které poruchu skutečně připomínají,“ říká Pavel Pařízek.

Zároveň je třeba uznat, že mnoha lidem diagnostické pojmy skutečně pomohly porozumět dlouholetým obtížím a najít cestu k odborné pomoci, takže zpochybňovat každou sebediagnózu by bylo podle psychologa stejně chybné jako ji přijímat bez kritického posouzení.

Odborníci se shodují, že přemýšlet o sobě je zdravé – ale pouze do bodu, kdy se člověk začne definovat přes své problémy. Praktickým vodítkem může být otázka, zda vám toto přemýšlení pomáhá lépe fungovat, nebo vás spíš uvězňuje v pocitu, že s vámi něco není v pořádku.

„Přiřadit si diagnózu na základě patnáctivteřinového videa na tiktoku není sebepoznání, ale zjednodušení,“ varuje Pavel Pařízek. A Šárka Hrabovská dodává, že nálepka/diagnóza nikoho nedefinuje: „Pojmenování potíží pomáhá lépe pochopit, co prožíváte, přinést úlevu nebo nasměrovat k vhodné pomoci. Ale člověk není diagnóza.“

I v péči o duševní zdraví existují trendy. Zkusili jste je všechny?