Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:
Dobrý den, už dlouhou dobu se rozhoduji, zda napsat, nebo se tím prokousávat sama. Jsem vdaná 13 let a máme pět krásných dětí (tři společné), ale manžel všechny miluje stejně. A teď co mě trápí. Mně je 40, manželovi 43 let. Měli jsme hezký vztah, ale asi tak před rokem a půl se to změnilo.
Začal být jízlivý, každou moji věc kritizuje, nevěří mi, že ho stále miluji. Ale já ho miluju stejně jako na začátku. Před nějakou dobou mi napsal známý, a tak jsem mu odpověděla, nic neslušného, jen krátká konverzace. A manžel – když to zjistil – byl jak utržený ze řetězu, vyhrožoval rozvodem atd.
Čas od času mi vpálí do očí, že mi píšou jen samí chlapi, že si mám najít mladšího. Ale já jiného nechci. Strašně se tím vnitřně ubíjí – a tím i mě. Když si s ním chci promluvit, nechce anebo odejde, že to řešit nebude. A pak se mnou nemluví klidně i týden. Dětí si také moc nevšímá anebo na ně vyjíždí za maličkosti. Už se bojím cokoliv říct, protože vím, že mě buď nevnímá, anebo nechce. A když mu řeknu, že jsem mu to říkala, tak mně vynadá, že jsem nic takového neřekla.
Domácnost řeším já (občas pomůže s obědem), ale jinak přijde z práce, nají se a jde na telefon nebo počítač, popíjí u toho pivo, denně tak pět určitě vypije. Žádná aktivita, nevymýšlí výlety, nic. Už nevím, jak a co mám dál dělat. Tak to je asi nějak v kostce napsáno. Mnohokrát děkuji za odpověď. Simona
Odpověď
Milá Simono, to, co popisujete ve svém dotazu, patří k častým evergreenům vztahových problémů. Manželka - tedy vy - popisuje svůj pohled. A není to veselé čtení. Ale k celkovému obrazu je třeba pochopit, co se odehrává i v jeho hlavě. A jelikož tady s námi není, budu muset odhadovat na základě svých zkušeností z minulosti. Takových, které jsou nejblíže vaší „šabloně“.
Vy asi netušíte, kam na časové ose zařadit ten moment, kdy manžel začal přicházet o sebevědomí, přestal mluvit, uzavřel se do sebe a přišlo i žárlení. Protože přesně tak se podle vašeho popisu váš muž chová. Váš věkový rozdíl je minimální, takže netuším, proč by měl mít strach, že si najdete mladšího. Ve 43 letech by měl být pořád v plné síle, a tak ho k jeho strachu z opuštění musí vést něco, co cítí z vašeho chování. Třeba mu něco dlouhodobě vyčítáte, třeba jde o výkonnost nebo frekvenci sexu, třeba se mu zrovna nedaří v práci. Těžko takhle na dálku odkrývat, co se mu honí hlavou. Stoprocentně tam ale kolují pochybnosti. O své vlastní ceně, o tom, jak ho vnímáte vy.
Nejde jen o jednorázovou krizi
V každém případě děkuju za váš upřímný dopis. Už to, že jste ho napsala, je důkazem, že vám na vztahu záleží. A že nejste typ, co jen čeká, že se věci spraví samy. Bohužel, z toho, co popisujete, je vidět, že nejde jen o jednorázovou krizi. Váš muž se už před časem uzavřel, zahořkl – a možná se i něčeho bojí. A místo aby vám o tom řekl, tak vás trestá.
Co se tu opravdu děje?
Zkuste se na to podívat jinak: Muž, který se dřív choval normálně, teď pije pět piv denně, ignoruje vás i děti, kritizuje a uráží. A když dostane do ruky záminku (nevinná zpráva od známého), použije ji jako ventil na něco, co v sobě dusí už dlouho.
A nejde o tu zprávu, ať již byla zcela neškodná – nebo také možná úplně ne. Jde o jeho vnitřní nejistotu. A bohužel nepracuje s ní jako dospělý chlap. Místo aby přiznal, že se cítí slabý, nedostatečný nebo ztracený, útočí na vás. V podstatě tak, jak to muži často dělají: místo „bojím se“ řeknou „jsi děvka“.
A co vy?
Vy jste zatím pořád ten stabilní pilíř – stále věříte, že to jde zachránit. A to je dobrý základ. Nelze si ale nevšimnout, že se hodně bojíte. Bojíte se otevřít pusu, bojíte se, co řekne, bojíte se o děti. A to je pro mě, jak říkají dnešní děti, „red flag“ neboli varovné znamení. Váš muž už není jen protivný nebo zklamaný – on vám ubližuje.
Možná ne fyzicky. Ale to, co popisujete – vyhýbání, ignorování, ponižování, pasivní agrese – to vše je forma psychického násilí, které vás dlouhodobě ubíjí. Mlčení, jak vy dobře víte, může partnerku bolet stejně jako agrese. Často i víc. A pak už nejde jen o běžnou provozní krizi. To už je jasný signál k činu, ke kterému se musíte (nemusíte nic, ale měla byste) odhodlat.
Novinky.czCo s tím: Jak situaci řešit?
- Zastavte smyčku. Už dál nevysvětlujte, neobhajujte se. Pokud partner nechce mluvit, nemá cenu mu něco dokazovat. Zkuste větu typu: „Cítím se poslední dobou nešťastná a ztracená. Potřebuju vědět, jestli máš chuť a sílu tenhle vztah ještě budovat. Pokud ne, musím hledat jiné řešení.“
- Stanovte si hranice. Ne kvůli němu – kvůli sobě a dětem. Pokud denně pije, ponižuje vás a vy se bojíte mluvit, je čas říct dost. Třeba i nahlas: „Takhle se mnou mluvit nebudeš. Pokud na mě budeš křičet nebo mě ignorovat, odejdu z místnosti.“
- Neobhajujte si sama před sebou jeho chování. To, že se někdy směje nebo vám pomůže s obědem, není omluva za to ostatní. A je typické, že ženy v toxických vztazích se chytají „drobků“.
- Mluvte s někým. Kamarádka, terapeutka, krizová linka – kdokoli, komu můžete říct pravdu bez přetvářky. Věci se dají do pohybu, až je začnete říkat nahlas.
- Nevylučujte rozchod. Možná to zní tvrdě, ale když vás někdo rok a půl ignoruje, pije a vyčítá, že vás milují „jen samí chlapi“, zatímco on miluje pivo a telefon... Pak si musíte položit otázku: Chci v tomhle vztahu být i za pět let?
Simono, mateřská láska k dětem je zásadní a hluboká. Ale máte právo na úctu, bezpečí a laskavost. Držím vám palce. A jestli se rozhodnete napsat znova, nebo se za mnou zastavit, jsem tady. A kdybyste přišla i s partnerem, třeba by se řešení nakonec našlo. Otázka je, zda by chtěl.
