Niki je „holka z děcáku“: Dodnes brečím, když se mě zeptáte na dětství…

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Vždy je nutné připomenout, že dětský domov je náhrada za nefunkční rodinu, kde nejsou děti „za trest“, ale proto, aby mohly v klidu a bezpečí žít, když se o ně jejich blízcí dospělí nemohou z různých důvodů adekvátně postarat. Jenže když pak z dětského domova odcházejí, čeká je při srážce s realitou obrovský šok. Je to chvíle, kdy mnozí ztrácejí půdu pod nohama a jejich pád by mohl mít i celoživotní následky v podobě zadlužení, bezdomovectví nebo závislostí…

Obecně prospěšná společnost yourchance a její projekt Začni správně pomáhá mladým lidem vykročit do samostatného života v době, kdy opouštějí dětský domov a mají se postavit na vlastní nohy. Jak důležitá je ruka podaná v pravou chvíli, o tom jsme si povídali s Niki - dnes už mladou ženou a maminkou sedmiletého syna, která má tuto zkušenost za sebou.

Co se vám vybaví z dětství? Možná nějaký výlet, dovolená, oslava, čas trávený s rodiči a sourozenci, třeba i nějaká lumpárna, ale v podstatě klid a pohoda? Pak jste prožili něco, co Niki nebylo dáno. „Jsem předposlední ze čtyř dětí, a když mi bylo asi pět, začala naše máma pít. Čím víc to bylo, tím méně peněz i jejího času zbylo na nás. Z bytu v centru města jsme se museli stěhovat na periferii, jak se dnes říká do vyloučené lokality, a tím začala moje černá můra,“ vypráví a neubrání se pláči.

Do prostředí, kde většina dětí žila volně na ulici a nebylo výjimečné, že už velmi mladí lidé pili alkohol, kouřili a brali drogy, nezapadla. Stala se proto otloukánkem a čelila drsné šikaně. Když ji to potkalo poprvé, svěřila se mámě a ta šla zasáhnout. Jenže tlupa místních ji zbila do krve a Niki se na to musela dívat: „Dodnes mám před očima, jak do ní kopali a pak ji drželi za nohy z balkonu… Byla to hrůza, kterou jsem už nikdy nechtěla zažít, takže jsem si už nikdy nestěžovala – ani mámě, ani sourozencům.“

Niki se bála čím dál víc, a proto se podvolovala stále ohavnějšímu zacházení, které vyvrcholilo tím, že ji začali prodávat Němcům. „Pískli pod oknem a já musela jít jako pes a poslechnout. Bylo to tak strašné, že se ve mně něco zlomilo a rozhodla jsem se utéct z domova.“

Shodou náhod se ocitla u školní psycholožky a všechno jí svěřila. Pak už šly věci docela rychle a v patnácti se Niki dostala do dětského domova. „Dali mi vybrat, jestli se chci vrátit domů, kam nás budou chodit kontrolovat, nebo jít do dětského domova. Vybrala jsem si domov - potřebovala jsem klid a pocit bezpečí, i když jsem věděla, že se mi bude stýskat hlavně po mladším bratrovi. O toho jsem se starala, protože máma už skoro nechodila domů a sestra studovala a pracovala, aby nás trochu uživila.“

V dětském domově žila od patnácti do devatenácti let. „Měla jsem výhodu, protože už jsem znala i reálný život. Věděla jsem, co to je, když nejsou peníze na jídlo, co způsobuje alkohol, že lidé žijí podle toho, jestli mají práci, že mít kde spát není samozřejmost. V dětském domově dostanete oblečení, dají vám pravidelně najíst, co se materiálních věcí týče, tak nestrádáte. Ale nemáte moc možností zjistit, jak to chodí ‚venku‘. Za nás to bylo tak, že nás do škol a školek vozili, venku jsme si hráli jen spolu a ani velké děti nemohly samy do obchodu, nezažily, jaké je to nakoupit a zaplatit.“

Jak velké může být v dětském domové odtržení od běžného života, je pro lidi s „normálními“ zkušenostmi mnohdy nepředstavitelné. „Zažila jsem, že se někdo divil, když viděl chleba v celku, protože vždycky dostal jen nakrájený, a tak si myslel, že ho tak i pečou… Naštěstí teď už to je jinak a děti v domovech žijí podobně jako ve velké rodině - což je samozřejmě lepší a víc je to naučí do budoucna,“ říká Niki.

Přestože měla víc zkušeností než mnoho ostatních dětí, stejně ji odchod z domova do samostatného života „dostal“. Vyučila se řeznicí, a protože byla šikovná, pokračovala ve studiu v oboru farmář. „To už jsem dostala šanci začít žít sama v maličkém startovacím bytě a doufala jsem, že se díky tomu postupně otrkám, ale vzalo to jiný spád. Při škole jsem si našla brigádu a odjela na hory pracovat – a majitelka bytu ho zatím prodala. Najednou jsem se neměla kam vrátit. Položilo mě to a ze dne na den jsem odešla ze školy, abych mohla pracovat a vydělávat.“

Niki prožívala velkou krizi. Přišla o práci a nemohla najít jinou, neměla tím pádem bydlení ani peníze. Při pohovorech se prý nadšení změnilo v odmítnutí, když zjistili, že je „z děcáku“. Dokonce i na úřadě, kam se obrátila o pomoc, jí sociální pracovnice řekla, že se měla chovat lépe, aby do děcáku nemusela…

„Neměla jsem nic, nepatřila nikam, chvíli jsem spala i na ulici, ale nakonec jsem sehnala práci i s ubytováním. Dokonce jsme se domluvily se sestrou, že za mnou přijede a budeme žít a pracovat spolu a vzájemně se podporovat.“ Den předtím, než měla sestra přijet, u ní odhalili rakovinu. Niki se okamžitě vrátila do rodného města, aby sestře pomohla. Ta bohužel zanedlouho zemřela a Niki se musela vyrovnávat s dalším propadem. „Potřebovala jsem začít znovu, zkusila jsem se vrátit k mámě, ale to nešlo, skončila moc špatně. Tolik negativního kolem sebe jsem nesnesla.“

Niki tedy znovu začala od nuly. Podařilo se jí najít práci v místním velkém obchodě, ale spala po kamarádech. „Věděla jsem, že tohle dlouhodobě nejde, tak jsem hledala pomoc. Napsala jsem na několik organizací, ale jediná yourchance ihned odpověděla a reagovala. Už jsem s nimi měla zkušenost, byla jsem na jedné akci, v rámci které jsme si povídali o tom, jak hospodařit s penězi, jak napsat životopis a další věci, jež byly hodně důležité. Okamžitě mi poslali jízdenku do Prahy, našli mi koordinátorku, která mi pomohla sehnat bydlení a peníze na kauci, řekla, co ohlídat v nájemní smlouvě…“

„Najednou jsem neměla pocit, že jsem sama a všechno se mi hroutí. Koordinátorce jsem mohla zavolat i během svátků, kdy jsem seděla sice ve svém bytě, ale sama, a všechno na mě padalo. Byla tu pro mě – ochotná, ale i přísná. Chtěla, abych se hodně věcí naučila a zařídila. Neumím asi vyjádřit, co to pro mě znamenalo, ale chvíli, kdy mi zavolali a řekli, že mi pomůžou, si budu pamatovat pořád. Vidíte, zas brečím…“

Chcete pomoct mladým lidem s podobným osudem, a zvýšit tak jejich šance na kvalitní samostatný život, když vyjdou z dětského domova? Pak můžete přispět, pomůže každá, třeba jen drobná, částka:

„Slavná“ Amerikánka byla také holka z děcáku. Amerikánka získala 3 sošky Českého lva: Holky jsou zajímavější než my chlapi, říká režisér Viktor Tauš