Článek
Objevil jsem historický program divadla Rokoko z představení Filosofská historie, kde jsem narazil na vaše fota spolu s Matuškou, Kubišovou, Neckářem a dalšími. Poznáváte, vzpomínáte? Rok 1969.
Představte si, že tohle si pamatuju. A to díky svému tatínkovi, který jezdil se mnou v mých začátcích na různé soutěže a hlídal to coby uznávaný dirigent symfonického orchestru. A lepil mi tyhle různé výstřižky do alb. No a k tomu Rokoku – dostala jsem angažmá díky tomu, že vzniklo trio Golden Kids (Kubišová, Vondráčková a Neckář) a všichni tři jim odešli. Já se alternovala právě s Martou Kubišovou, protože ještě dohrávala sezonu.
To je zajímavé. Takže už vaše začátky byly takhle hvězdné, jak vidíme tu společnost zpěváků okolo vás.
To jsou někdy takové zvláštní osudy. Marta byla můj velký vzor. Já jsem začínala v Poděbradech stejně jako ona. V kavárně Savoy mě doprovázela malá kapelka pana inženýra Jíny, který tam má doteď big band. Pro mě byla Marta symbol a já byla její fanatická fanynka a v tom Savoyi jsem zpívala její písničky a malovala si podle ní ty černý linky na oči, i když krémem na boty! (smích) V představení Filosofská historie jsem ji úplně nevědomky kopírovala. Dokonce to napsali v tisku. A od toho momentu jsem její nahrávky přestala poslouchat a vrhla jsem se na nějaké zahraniční vzory. Později jsem pro Rokoko udělala program i s Hanou a Petrem Ulrychovými pod názvem Nepůjdeme do kláštera, s jejich kapelou Atlantis. Byla to zajímavá spolupráce.
A nějaká vzpomínka na dětství?
Moji rodiče byli oba umělci. Máma hrála v operetním divadle. S ní jsem byla do svých pěti let. Pak mě dali k babičce a dědovi do Rakovníka. Mysleli, že to bude pro dítě nejlepší. A ono bylo. Já měla takový to pěkný, až knižní dětství. Chovali husy, slepice a králíky. Babička mě vždycky hladila, česala a dělala mi copy. Každý den mi žehlila puntíkované mašle. Děda dělal na dráze a chodil s tou lucernou… Nikdo mě nebude mít už víc rád.
Kde myslíte, že pramení váš pocit samoty a nevyvedené vztahy?
V rozhodujícím období puberty jsem byla jen s tátou v Poděbradech, což na mně do budoucna nechalo velké stopy, byl to takovej drsnej život. Pěknej, ale drsnej. V té době já ještě netušila, že mi chybí přirozený ženský vzor. Máma si mě pak vzala v mých osmnácti k sobě do Prahy a chtěla mě začít vychovávat. Do mě se to už ale jaksi nedostalo. Tím pádem jsem hrozně nepraktická a nevím si rady se spoustou věcí. Já se pohybovala pořád mezi klukama.
Jitka má ráda jazz a šansonFoto: jitkazelenkova.cz
Pojďme tedy zpátky ke zpěvu. Máte sametový alt, kterému dle mého nejlépe sedí pomalejší, lyrické písně, ale i ve sboru Karla Gotta jste byla zcela nepřeslechnutelná a nepřehlédnutelná!
V roce 1973 jsem dostala nečekanou nabídku od Karla a Ládi Štaidla. Oni chtěli postavit kapelu, jako byl Sérgio Mendes. Ten měl dvě zpěvačky, které zpívaly jak sólo, tak vokály. Tenhle sound oni přesně chtěli. Pozvali si mě na zkoušku a tam byla ještě Jana Kociánová, která má krásnej temnej, velkej hlas a cítění. S kapelou jsme to zkusily s Janou společně a okamžitě bylo jasný, že to je ono! Za dva roky se Jana rozhodla pro sólovou dráhu na Slovensku a tím pádem se ke mně hledala jiná holka. Nakonec z toho bylo trio s Jarmilou Gerlovou a Vlastou Kahovcovou. Typově jsme byla každá jiná a to působilo pro ucho i oko atraktivně. Často jsme s Karlem vystupovali v Německu. V tomhle složení jsme vydržely čtyři roky. Pak se sbor zase měnil a jen já zůstávala dál…
Vaše cesta k sólové dráze byla ale dosti dlouhá.
Díky textaři Edovi Pergnerovi (pseudonym Boris Janíček), kterého já znala už od konce 60. let, jsem se propracovala k materiálu pro svou první velkou desku Zázemí po dvanácti letech zpívání! První text mi přinesl v době mého zamilování do Ládi a jmenoval se Ty žárlíš a já najednou věděla, že tohle přesně chci zpívat. Felix Slováček si udělal koncem 70. let svůj recitál a mě si vzal jako hosta. Tam jsem zpívala další Edovy texty – Ty mně smíš i lhát, Kdybys byl sám a najednou to seplo! Konečně jsem se našla. Málokdo věřil, že tyhle mé pomalé balady bude někdo poslouchat. Ani Láďa Štaidl, se kterým jsem už pár let chodila, to zpočátku nechtěl moc prosadit k vydání. Ale po dvou letech z toho konečně vzešla má první LP deska.
Díky tomu, že každý hlas se mění a vyvíjí, se vás zeptám, jaký hudební styl vám v současné době nejlíp sedí?
Jazzovo-šansonový pojetí písniček mi je teď velmi blízké. Proto můžu zpívat věci jako Haleluja od Cohena. Dřív bych to nezazpívala. Hlas přirozeně klesá a já jsem plynule přešla do jiný polohy. Nicméně ten se musí stále cvičit.
Jitka se těší na nové reprezentativní CDFoto: Tomáš Padevět
Máte nějakou kuriózní historku?
Jednou, to jsem ještě bydlela u maminky, mě ráno navštívil tenkrát neznámej Michal Horáček a přinesl stoh textů a nechal mi je na přečtení. Jenže já neměla zrovna moc čas a byla jsem zamilovaná do Ládi, tak jsem ho odmítla a ke všemu dost blbou formou. Naše cesty se zkrátka minuly. Jen mě mrzí ten způsob, jak jsem ho tenkrát odbyla.
Věci jsou, jak mají být. A všechno má svůj čas…
Jasně. Opravdu jsem byla nevyzrálá a pomalu se hledala. Teď bych si hrozně přála udělat si příští rok radost ke svým kulatinám a vydat reprezentativní výběrové CD a třeba velký koncert pro televizi s hosty, které mám ráda. Vzpomínám na takový svůj koncert z roku 1997 v Ambassadoru, kde vystupoval Karel Gott, Vlasta Průchová, Marta Kubišová a třeba Felix Slováček. Byl to úžasnej večer.
Přál bych vám, aby to vyšlo! Máte spoustu energie, vypadáte výborně, ale je fakt, že v televizi vás nějak není vidět, čím to je?
Nejsem ten správnej estrádní typ. Dělám jiný styl hudby. Nicméně právě zkouším novou televizní soutěž Duety aneb Když hvězdy zpívají! Je to zajímavé a uvidíme, jak rychle se svým soutěžním partnerem, hercem Mírou Noskem, vypadneme. (smích)
Konečně bude opět Jitka Zelenková v televizi, budu vám držet palce!
Díky, jsem sama zvědavá! A hlavně ať už mám hotovej ten svůj byt!
