Hlavní obsah

Dítě vs. počítač. Co je lepší?

Foto: Petr Makovička

Format_Dite:\. Chyba! Děti nelze naformátovat!

Myslíte, že děti jdou naprogramovat? Já mám občas pocit, že číslo jedna a číslo dvě jsou naprogramovaná špatně. Je možné, že jejich software není kompatibilní s příkazy, které jim dávám. Možná by jen potřebovala update. Rozsáhlý update.

Článek

Číslo dvě má v oblibě přepínat se do stavu „spořič“. Jednoduše přestane přijímat data, ignoruje uživatele a nereaguje. A to ani v případě, že otřesu jeho hardwarem. V tomto případě bych ocenila tlačítko „restart“. Většinou se přepíná do spořicího režimu v momentě, kdy něco vyvede, když se po něm něco chce a když by mělo něco udělat. Uživatelskou příručku k číslu dvě jsem nedostala, takže se jej nesnažím samovolně opravit. Jen vyčkávám, až se rozjede samo. Takřka vždy „přechrchlá“ data do deseti minut, obrazovka se rozsvítí a nadále funguje opět bez problémů.

Číslo jedna je neustále v provozu. Od rána do večera přijímá stále nová a nová data, a plní tak svou operační paměť nepřeberným množstvím informací. Jeho software je tedy v neustálé instalaci a do spořicího režimu se nepřepíná takřka nikdy. Problém s číslem jedna nastává v momentě, kdy pokyny z příkazového řádku přestane plnit bez jakékoli příčiny a jeho program funguje jen ve „stavu nouze“. I tady bych ocenila tlačítko „restart“.

Zbožňuju režim „hibernace“. Když se děti přepnou do tohoto režimu, jejich hardware se uklidní, software si odpočine. Koneckonců i uživatel si může dovolit trochu odpočinku, aby neměl hlavu jako pátrací balon. Pokud režim „hibernace“ z jakéhokoli důvodu nefunguje, bylo by dobré mít možnost odpojit hardware od zdroje.

Těch pár odstavců zabarvených do počítačové terminologie jsem napsala hlavně proto, že se čím dál víc setkávám s názory z různých stran, jak by se dítě mělo a nemělo chovat. Já na to upřímně z vysoka kašlu. Neexistuje žádná uživatelská příručka k dětem, nebyly sepsány žádné směrnice ani nebyl vydán zákon týkající se chování dětí. Děti jsou jednoduše děti. A každé je individualitou svého vlastního já. A ty moje mi občas lezou na nervy. Jen se nestydím to veřejně přiznat.

Snažím se vycvičit číslo jedna a číslo dvě, ale ona občas cvičí se mnou. A ještě dlouho cvičit budou. Očíslovala jsem si děti jen pro potřeby těchto článků, od nejmladšího po nejstaršího. Doma jim pochopitelně říkám jmény, zdrobnělinami, přezdívkami. Nevolám na ně „Hej jedničko, hej dvojko, návrat k mateřské lodi do pěti minut.“ Občas o nich z legrace mluvím s přáteli jako o „teroristech, pijavicích, upírech“. Číslo dvě dostane čas od času pojmenování „pirát z Karibiku“ a číslo jedna jsem kdysi nazvala „Usámovou nevěstou“ (to už není aktuální, takže jsem to vyřadila z repertoáru). V případě, že bych pokousala omylem pár makovic a rozhodla se pořídit si dalšího nového človíčka, budou všechny moje děti přečíslovány a tetování na jejich zátylcích jim budou odstraněna a přetetována nová čísla. Ale buďte v klidu, je to jenom henna.

Já teď utíkám za číslem jedna, protože zrovna pojídá krmení pro rybičky, a vám, maminky všeho druhu, přeji krásný den.

A nezapomeňte… Děti se nedají naprogramovat.

P. S.: Pokud váš potomek funguje zcela přesně dle vašich příkazů a pravidel, doporučuji zkontrolovat dennodenně napájení. Mohly by mu vytéct baterky.

ynezorPumanzeSaNyknalC