Článek
Už ve chvíli, kdy nám moje tchyně Alenka, která bydlí v Klášterci nad Ohří, v úterý v jedenáct večer volala, že celé město je na nohou, lidé chodí všude okolo s baterkami a v rozhlase popisují pohřešovanou devítiletou dívku, která se nevrátila ze školy k babičce, mi nebylo dobře. A když mi druhý den kolem třetí hodiny přišla esemeska, že malou Elišku našli mrtvou za městem, bylo mi vyloženě mdlo.
Bez pardonu – tohle je vážně hnus.
Asi jako každému mi hned v hlavě kromě otázek „Jak to teď může její matka vůbec unést?“ naskočila i další: „Co kdybych se na jejím místě někdy ocitl já?!“ No, tak řekněte. Co takové malé bezbranné dítě může zachránit?
Možná jste také na toto téma pročetli několik rozhovorů s odborníky, psychology. Všimli jste si, co radili rodičům? Jak se ubránit číhajícím zvrhlíkům a násilníkům? Nebyly to žádné tisícové GPS čipy pod kůži, chytré telefony s vyhledáváním lokace nebo bezpečností náramky z reklamy. Jejich první rada zněla: mluvte s nimi. Nic kromě času to nestojí.
Ale ono to dává smysl. Člověk se přece původně nedorozumíval proto, aby se bavil, ale proto, aby přežil. Nejúčinnějším řešením je si prostě s děckem sednout a znovu a znovu mu vtloukat do hlavy, aby nechodilo s cizími lidmi. Aby jim nevěřilo. Aby sebralo všechnu odvahu a uteklo.
A aby nechodilo samo! To jsme opět u těch slov... Když si bude rádo povídat, nikdy nebude osamělé, nebude outsider. Volný čas bude trávit s kamarády, v tlupě. A víc hlav, byť malých, víc ví, a spíš nebezpečí odhalí.
Anebo tu mám ještě jednu radu. Opět to jsou slova. Ať zakřičí „Táhni, úchyle!“ a s jekotem uteče na druhou stranu. Třeba se lekne.
Zasáhlo mě to a jsem si jistý, že kdo dočetl až sem, má podobné pocity. Je to smutné, hodně smutné. Hlavní teď ale je nemlčet.
