Ester Kočičková: Na feminismus nemám čas!

Přiznám se, že až do včerejška jsem žil v nejistotě, zda se skutečně nejmenujete Kočičková. Už vím, že ne. Vám na rozdíl třeba od Radůzy, která nebyla nadšená, když se její skutečné jméno dostalo na veřejnost, nevadí, když se nedbá na vaše inkognito?

„Mně ne už proto, že se snažím svoje profesní aktivity oddělovat od občanského života. A ještě víc šarži, takže když mluvím jako Kočičková, nasazuji pózu, která mi v soukromí není skutečně vlastní. Kdybych ovšem byla opravdu frajer, mluvím o Kočičkové ve třetí osobě. To ještě neumím.“

Takže prozradíme vaše skutečné jméno těm, co ještě nevědí?

„Renata Divišová, pak se k tomu přidalo příjmení Pařezová a teď nedávno ještě Kozáková.“

Pařezová by ovšem taky nebylo špatné umělecké jméno…

„Jistě, to se přímo nabízí – taky šarže přiblblé ženské, i když trochu jinak. Taková tvrdší by musela být.“

Ta identita a s ní spojená šarže vám zbyla ještě z rádia Limonádový Joe?

„Ano, ale vznikla ještě dřív. Jarda Dušek, který mě učil na Konzervatoři Jaroslava Ježka, nás vodil do Českého rozhlasu, kde jsme do éteru dělali různé školní experimenty. A že bychom se každý měli nějak pojmenovat. Tak jsem si vybrala Ester, protože tehdy mi nějaký můj chlapec tak říkal… nic židovského za tím nehledejte. A Jardu napadlo příjmení Kočičková. A tak jsem byla Kočičková.“

A to já bych v tom zase rád hledal něco židovského. Proč nemám?

„Protože byste byl jako ti komunisti, kteří se, když jsem je přirovnala k prasatům, nezmohli ani na žalobu, byť jí hrozili, a sklouzli jen k anonymům typu: Tvoji rodiče měli skončit v plynu, aby ses nikdy nenarodila. Ale hlavně proto, že to nestojí ani za řeč. Jeden dědeček, takže jsem čtvrtinová.“

Ale vypadáte nejmíň na poloviční.

„To mi na Židovské obci taky říkali.“

Na rozdíl od kolegů z Limonádového Joea vám jediné to jméno zůstalo do dalšího života?

„Mně totiž to, co jsem dělala dál, připadalo jako určité pokračování.“

Limonádový Joe vám asi hodně přirostl k srdci. Nebyl ale zároveň svým vyhraněným, menšinovým humorem odsouzen předem k zániku?

„Nejspíš ano, ale dnes, když v autě tu a tam poslouchám rádio, připadá mi, jako by se ten druh zábavy zase do éteru vracel. Těžkej Pokondr, Ruda z Ostravy, koneckonců i Leoš Mareš… Různé ty telefonické přepadovky a podobně. Na nás, marná sláva, bylo ale nejspíš znát, že jeden jako druhý máme ten či onen druh uměleckého vzdělání.“

Jak do toho pasuje Na stojáka, kde jste začala před pár lety vystupovat? Asi docela pevně, že?

„Docela jo, ale poslední dobou jsem z toho už nějak omletá. Ze začátku se mi to hodně líbilo, jenže teď s námi hraje dost lidí, kteří to svým pojetím poslali trochu jinam. Moje nejvyžadovanější scénka je dnes ta, kterou jsem předvedla poprvé asi před třemi lety a ve které radím dívkám, jak mají správně předstírat orgasmus. Jako bych se lapila do vlastní sítě. Vím, že když chci jistotu, vybalím tohle, a to se mi moc nezamlouvá. To už zavání fabrikou.“

Jezdíte s tím už i naživo, že?

„To je lepší než televizní podoba, kde musel režisér dodržovat jistá závazná pravidla a zásady. Před lidmi se dá zkusit leccos. Jenže když některý z kolegů nastartuje večer třeba komunální satirou, nemůžu po něm přijít s nějakou intelektuálštinou. Bohužel, diváci si už taky zvykli na značnou přisprostlost, a já se v takovém kontextu necítím úplně ve své kůži.“

To se nedivím. Vy jste přece založená spíš intelektuálně, než na řachandu, ne?

„Každopádně se snažím hledat humor jinde než v prvoplánových anekdotách. Nakonec možná proto jsem tam, kde jsem.“

A to je kde?

„To je právě ono. Nikde. A to už delší dobu.“

To jistě souvisí s vaším dávným postřehem, že kdo není v televizi, jako by neexistoval. A vy skutečně v televizi poslední dobou moc nebýváte.

„Ono se totiž dnes všechno musí dělat takzvaně standardně, a v České televizi zejména. Když si nechám čtyřikrát ukrojit z původního nápadu, vznikne z toho podivný kočkopes, a pořád to ještě není standard podle veřejnoprávních měřítek. Což v zásadě znamená, že nemám šanci. I když teď možná nějaká svitne, jak se tam s nástupem nového vedení vracejí dobří holubi, kteří museli odletět.“

I dlouhý seznam účinkujících Na stojáka v podstatě potvrzuje, že žena s humorem je stále ještě vzácný jev. Kde se ve vás vzal?

„Smysl pro humor je snad dán do vínku, ne? Ale vy asi chcete ukázat na někoho konkrétního z mého nejbližšího okolí. Tak můžete na tatínka, velikého baviče s harmonikou, byť okresního formátu. Občas mě brával s sebou na svatby, kde dokázal pět hodin úplně sám, jen s tou malinkou harmoničkou, bavit padesátihlavou sešlost. Nejenže jim zahrál každou písničku, o kterou si řekli, ale prokládal to anekdotami a glosami. A já na něj koukala u vytržení a říkala si, jak je výbornej…“

Tak vidíte, že nemusíme chodit daleko. Co dělal tatínek?

„Tatínek byl řidič. Ale plány měl dalekosáhlé, s tou svou harmonikou. Taky hrál v cirkusové kapele. Jenže komunista mu nedovolil vyjet do zahraničí, a on skončil jako pokorný řidič národního podniku Kozak. Po večerech hrál v baru, na svatbách a tak.“

Tak to jsme se dopracovali možná spíš kořenů vašeho exhibicionismu než smyslu pro humor. Odkud se vzal ten? Co jste čítávala, až jste smíchy nemohla? Na co jste se dívala? Je vám bližší Woody Allen, nebo Jim Carrey?

„To asi Woody Allen. Ale mně se dlouho líbily i běžné české komedie třeba s Bohdalovou. Milovala jsem Luďka Sobotu. A byla jsem přesvědčená, že tohle chci taky dělat. Když mě Jarda Dušek přijímal na konzervatoř, varoval mě, ať si nemyslím, že budu druhá Bohdalová. Jsem docela ráda, že mi to řekl. Mimo jiné, ona je vynikající herečka, které ve vážných polohách nesahám ani po kotníky.“

Zakřiknutá Bohdalová – a na druhém pólu cosi jako šansoniérka a s ohledem na své texty i básnířka. Co vás víc baví, co jste víc vy?

„Momentálně mámnejvětší radost ze svých písní. Ani ne z jejich interpretace, zpívám je proto, že je nikdo jiný zpívat nechce. Ale těší mě psát texty. To je největší radost.“

Rád věřím. V jiné variantě života jste dnes taky mohla předzpěvovat hymnu a zítra Internacionálu EU školou povinným dětem. Kdo vás to vmanévroval na střední pedagogickou školu?

„Matka. Já chtěla na konzervatoř. Jenže ona mi doporučila, ať se podívám do zrcadla, pravila, že každá holka v mém věku chce být herečka, a nasměrovala mě na pedagogickou s tím, že tam budu moci chodit do sboru a hrát loutkové divadlo, k tomu budu mít maturitu, tak co víc bych prý ještě chtěla? A já to udělala a pravda je, že to byla asi jediná střední škola, kterou jsem byla schopná prolézt . Jak postupně ubývala matematika a fyzika, zbyly jen příjemné povídavé předměty jako pedagogika nebo psychologie, a já až na příšerné chování a čtyřku z tělocviku jakž takž proplula. Ale školákům bych asi stejně nic nepředzpěvovala, protože mám aprobaci vychovatelka.“

Předpokládám správně, že jste nikdy nikoho nevychovávala, že aprobace zůstala jen na papíře?

„Já jsem vychovávala. Řeznice v Písnici. Hned od maturity, přičemž na internátu bydlely i dívky už po vyučení, tedy starší, než jsem byla sama. Bylo to ze začátku docela ostrý, různě mi tykaly, pochechtávaly se mi. Asi dva týdny po začátku školy jsem seděla na vychovatelně a pouštěla si Karla Kryla. A jakási dívčina si přišla pro náplast nebo něco takového. ,Soudružko, vy posloucháte tohle?' vykulila oči. Já dělala že nic, ona odešla – a druhý den mě všechny začaly uctivě zdravit. Hoši taky. Psal se rok 1986, musím dodat…“

Skončeme tam, kde jsme začali. Divišová, pak s pomlčkou i Pařezová, a teď Kozáková… Slušný zmatek. Co máte v občance?

„Právě že ještě Pařezovou. Musím si konečně obstarat novou totožnost. A zřejmě budu platit pokutu za občanskou nekázeň.“

Jak se představujete?

„Kočičková. Ale daně platím pod civilním jménem.“

Je zřejmé, že ta nová příjmení se na vás lepila sňatky. Ale feministky se přece jen tak nevdávají. Nebo ano? Nebo nejste feministka?

„Copak, já s většinou feministických myšlenek souhlasím. Nemám ale čas ani chuť za ně bojovat. Nanejvýš zcela přirozeně – kdyby mi někdo bránil v mé představě o životě, tak s ním nejsem. Pravda, snadno se mi mluví, když nemám děti. To mi kterákoli žena může vyčíst. Z druhé strany na tom zrovna tím taky nejsem nejlíp. Třeba jsem na tomhle světě úplně zbytečně.“

Ale! Tímhle se taky zabýváte?

„Občas na mě přijde takový mateřský poryv. Zatím jsem zažila asi tři, ale to nebyl nablízku vhodný partner. Z druhé strany ovšem, co já bych mohla mít za dítě, že? Nějakého nešťastníka nejspíš… Malého veselého Okamuru asi těžko. Na jedné straně mám pedagogické vzdělání, na druhé o sobě jako o matce mám značné pochybnosti. Ale to už mi vzhledem k věku teď může být jedno.“

Takže zpátky k feminismu…

„Z těch několika, které jsem poznala, vyčítám zdejším feministkám nedostatek espritu, smyslu pro sebeironii.“

Vám jedno ani druhé nechybí, mohla byste je do našeho feminismu vnést.

„Vážně nemám kdy. Ten můj zmíněný Stoják o orgasmu je třeba založený na patentované pseudoteorii o asertivní submisivitě pro zadané a vdané ženy. Takhle nějak bych na to zřejmě šla, kdybych se chtěla zapojit do feministického hnutí. Proti proudu. Jenže to bych asi mezi českými bojovnicemi nebyla moc vítaná. Připadá mi, že se pokoušejí machisty udolat jakýmsi podivným kvokáním, kterému často scházejí argumenty a nadhled.“

Musím tedy otázku přeformulovat. Nezeptám se, proč se již podruhé vdala proslulá feministka, ale jen proč se podruhé vdala Ester Kočičková?

„Už jsem dokonce zaslechla názor, že jsem jednoduše chtěla vyvdat barák. Ale skutečný důvod je ještě zákeřnější: abych tohoto svého výjimečného muže odlišila od oné dlouhé, šedé řady těch předchozích.“