Gentlemani na vymření a krize mužství? Takhle to vidí expert na rovnoprávnost

Kolikrát jste už slyšeli o krizi mužství? Že se z chlapů stávají uťápnutí tvorové, kteří si nesmějí dovolit cokoliv říct, protože by to vzápětí bylo obráceno proti nim? Já tedy mnohokrát a víte, jak to je. Stokrát opakovaná lež se stává pravdou, takže mě až začalo samotnou děsit, zda tomu tak skutečně není. Z omylu mne naštěstí vyvedl Tomáš Pavlas (43). Řídí program Prosazování genderové rovnosti v neziskové organizaci Otevřená společnost a zároveň je spoluzakladatelem iniciativy Genderman, která se zaměřuje na kritickou reflexi maskulinity. Pod touto iniciativou také organizují soutěž Genderman, která má pomoci zviditelnit záslužné činy v boji za rovnost mezi pohlavími.

Jak se proměnily role mužů a žen v posledním století?

Když se ohlédneme, řekněme, sto let zpátky, zjistíme, že se to výrazně dotklo zejména života žen. Zkuste ho srovnat s životem své matky nebo babičky, uvidíte výrazné rozdíly. Z hlediska genderových rolí šlo bezpochyby o proces demokratizace. Co se týče identity, práce, rodiny a intimity, se životy žen velmi proměnily. Ženy díky feministickému hnutí zevrubně prozkoumaly svoji identitu, svůj gender.

V jakém slova smyslu?

Hlavně co to znamenalo, znamená nebo co by to vůbec mělo znamenat být ženou. Ženy dnes vnímají pracovní kariéru mnohem podstatněji. Stejně tak se ale dnes nerozhodují mezi prací a rodinou, ale snaží se oboje sladit. Zároveň se zásadně proměnilo ženské vnímání sexu, i ony si ho chtějí užít. Mám za to, že řada mužů se s těmito fakty ještě nesžila, v horším případě nesmířila. Potřebný proces demokratizace genderových rolí ještě, obzvláště v Česku, není u konce.

V čem vidíte rozdíly?

Deficit se neprojevuje jen rozdílným platem za stejnou práci, ale třeba způsobem využívání ženského těla v reklamě. Součástí představ o mužství je stále ještě nadřazenost maskulinity nad feminitou. To bych viděl jako nejcharakterističtější rys české mužské role, ve které se ještě příliš mnoho z nich cítí autenticky.

Jak by tedy měla vypadat správná mužská role?

Nahlédnout tento stav, být schopen sebereflexe, která povede ke změně chování, a tím pádem i k zmenšování zmíněného demokratického deficitu –  to by mělo být žádoucí mužskou rolí. To pokládám za mnohem důležitější než spojování mužů s „tradičními“ charakteristikami, jako je čest, odvaha, rozum a tak dále. Je dobře, že dnes je již neudržitelné spojovat tyto vlastnosti pouze s muži.

Je něco, co dnešním mužům z minulé doby chybí?

Hledat v tomto případě inspiraci v minulosti nepokládám za šťastné. Je dobře, že se chování mužů posunulo, že dnes není neobvyklé vidět je, jak tlačí kočárek. Stejně tak nepokládám za šťastný současný trend, kterým muži na výše pojmenované změny genderových rolí reagují. Tím myslím populární kurzy typu „Cesta pravého muže“, kde se muži snaží v kruhu jiných mužů dobrat k jakýmsi základním maskulinním pravdám, navázat vztah s mužskými archetypy a podobně.

Jak by na změny měli tedy reagovat?

Měli by, podobně jako ženy, prozkoumat kriticky svoji identitu. Tedy co to znamenalo, znamená nebo co to bude znamenat být mužem. Nikoliv však s cílem vytyčit nějaký nový ideál nebo šablonu nového pravého muže. Cílem by mělo být promyslet, v čem konkrétně by se měla mužská role proměnit, aby se ženám i mužům žilo spokojeněji.

Máte na mysli něco konkrétního?

Ano, věci typu neskákat ženám do řeči, když mluví na pracovní poradě. Pokud je na stejné poradě třeba udělat kafe, nenechat to automaticky dopadnout na jedinou ženu u stolu, ale nabídnout se, že kafe sám udělám. Osvobodit se od klišé, že muži nepláčou, a naučit se více projevovat emoce za sebe sama a ve vztahu k partnerce a dětem. Muži se především obávají jiných mužů, že je označí za nedostatečné chlapáky. To je daň za to, že maskulinita má výsadní postavení. Pokud bude vnímání maskulinity a feminity rovnoprávnější, muži se tohoto těžkého břemena postupně zbaví.

Často slýchám, že galantního chlapa aby jeden pohledal a že si za to do určité míry můžeme samy, protože mužům nedovolíme se k nám tak chovat.

Ženy, v Česku zvláště, mají sklon dávat vinu samy sobě za to, jak se chovají nebo jednají muži – jak naznačujete v otázce. Pokládám za dost negalantní přičítat úbytek galantnosti ženské emancipaci. Všichni bychom měli mít možnost chovat se ohleduplně k ostatním, bez ohledu na to, zda jsem muž, či žena. Hra na slabé a silné pohlaví díky tomu ztratí trochu na síle, čímž se sníží i síla genderových předsudků, jež se ženám například připomínají každý měsíc na výplatní pásce.

Jaké to je, z vašeho úhlu pohledu, být dnes galantním mužem? Neztěžují vám to ženy občas?

Pro sebevědomého muže by neměl být problém, když mu žena otevře dveře. Stejně tak v jiné situaci zase on otevře dveře jí. Opravdu nemám pocit, že by mi ženy galantní gesta ztěžovaly. To se rozhodně neděje a z jistého úhlu pohledu bych dokonce uvítal, kdyby se to dělo. Kdyby ženy upozornily na evidentní pokrytectví, kdy muži na jednu stranu galantně ženám otevírají dveře a pomáhají do kabátu, ale zároveň ti samí muži nejsou schopni zajistit stejné mzdy za stejnou práci. V tom vidím rozdíl mezi gentlemanem a gendermanem.

Zásadní rozdíly jsou mezi nimi jaké?

Gentleman dá hodně na formu, automaticky pomáhá do kabátu, potrpí si na otevírání dveří, ale fakt nerovného odměňování ho v lepším případě nechává chladným, nebo ho dokonce obhajuje jako přirozený a nutný. Stejně se staví k nízkému zastoupení žen v rozhodovacích funkcích. Obávám se, že ne moc gentlemanů slovo „kvóty“ vydýchá. Přitom 81. místo v hodnocení úrovně genderové rovnosti v žebříčku Světového ekonomického fóra jasně říká, že jestli je některý stát adeptem na afirmativní opatření typu kvóty, tak je to Česko.

A genderman?

Ten dá spíš na obsah. Uvědomuje si, že na galantnost nemusí mít monopol. Dveřmi, které otevřela žena, klidně a s úsměvem projde. Co mu však úsměv zkazí, to je platový rozdíl v odměňování žen a mužů a podobné nespravedlnosti. Je to muž schopný sebereflexe mužství. Je to muž, který feministické hnutí a myšlení nevnímá a priori jen první signální soustavou jako své ohrožení, ale je schopen se nad ním zamyslet. Je to také muž, který je schopen myslet svobodně, bez obav ze sankcí a posměšků zejména od jiných mužů.

Otevřená společnost vyhlásila soutěž Genderman roku, kam lidé mohou přihlašovat muže, které za ně považují. Dáte nějaký příklad takového gendermana?

Tím může být například Matěj Metelec a jeho text Manifest otce na rodičovské, reakce Martina Tvrdého na vyhrocené genderové diskuse Stydět se být mužem nebo v poslední době výborné video Pavla Houdka adresované ostatním mužům v souvislosti s #metoo. Zaznamenali-li jste podobný počin, nominujte podporující výrok konkrétního muže pronesený na veřejnosti, v mediích, videu, blogu, textu, článku, na sociálních sítích. Stačí vyplnit formulář na stránkách genderman.cz. Uzávěrka nominací je 30. listopadu 2017.

Zmínil jste kampaň #metoo. Co si myslíte o reakcích, které se v souvislosti s tím objevily? Myslím toho typu, že už ženě nebudou moci ani zalichotit.

Jsem rád, že ta svědectví v rámci #metoo vyšla na povrch. Řeči o honu na čarodějnice, o zkáze světa, o konci sexu a rození dětí, ty neberu jako podloženou a odůvodněnou kritiku. Podobná panika se strhla, i když ženy usilovaly o volební právo nebo možnost studovat na univerzitách. Pokud jsou solidární svědectví o sexuálním násilí na ženách vykládaná jako ohrožení našeho světa, tak je legitimní ptát se, jestli ten náš svět není patriarchální svět? Myslím že ano, tady v Česku tedy určitě. Hysterie diskuse vyvolaná #metoo to potvrzuje.

Takže se nemusíme bát konce dvoření mužů ženám?

Obavy, že #metoo by mohlo něco takového způsobit, odmítám. Uvědomme si, že ta zveřejněná svědectví mají společné to, že někdo zneužil svoji větší moc vůči někomu slabšímu. Zaměstnavatel vůči zaměstnankyni, producent vůči začínající herečce. Je to primárně problém zneužívání moci. Problém dominantního typu maskulinity, která je definovaná nadřazeností a potřebuje si ji dokazovat.

Jak by se k tomu měli tedy muži postavit?

Myslím, že my muži bychom prostě měli teď ta svědectví poslouchat, naslouchat jim a zamýšlet se nad svým vlastním chováním a jednáním. Jestli jsem já sám nepřispěl k prostředí, které #metoo popisuje. Byli jsme a jsme vychováváni v rámci patriarchálního řádu a máme k podobné sebereflexi nechuť a spoustu problémů nevidíme. Celou kampaň #metoo vnímám jako příležitost, aby se více mužů chytlo za nos. Ideálně i ti ve vládě a parlamentu by například mohli konečně ratifikovat Istanbulskou úmluvu o prevenci násilí páchaného na ženách.

Hovoří se tu o jakési „krizi mužství“, způsobené touhou po rovnoprávnosti. Skutečně něco takového naše společnost prožívá, anebo je to jen nafouklá bublina?

Že jde o bublinu, napovídá už fakt, že by krizi měla způsobit touha po rovnoprávnosti. Přece rovnoprávnost je jedním z předpokladů demokracie. Rovnoprávnosti bychom si měli vážit, měli bychom ji kultivovat a zvyšovat. Za řečmi o „krizi mužství“ často cítím jakýsi automatický nárok mužů na servis, pohodlí, plus nárok na jakési uznání výlučnosti „pánů“ tvorstva.

Je něco, o čem byste hovořil, v souvislosti s muži, jako o krizi?

Řekl bych, že jako o krizi by se dalo hovořit o skutečném tlaku na omezenost mužského emocionálního života. Heslo „Muži nepláčou“ je bohužel ještě stále platné. Co je to za svobodu, pokud nemůžete bez sankcí vyjadřovat svoje emoce. Tlak na muže, aby byli za všech okolností v pozici jistého odstupu, nezávislosti a měli sami sebe pod kontrolou, je velký. A to by bylo dobré změnit.

V čem si myslíte by se měla zlepšit rovnost práv mezi muži a ženami?